flamenco

v madridu alča našla na ulici plakátek na flamenco v jednom malým baru, tak jsme musely jít, protože já sice viděla/slyšela flamenco dvakrát na mercè, ale nikdy ne takhle komorně v baru, no a alča nikdy.
bar plnej k prasknutí, v tom nejkamennějším centru, docela malej na rohu dvou ulic ústících na maličký náměstí hned vedle plaza mayor. camareros se za barem nestačí otáčet, vino tinto, tapas, cerveza. a vzadu mezi stolama je malý podium u kamennýho krbovýho soklu, kde se tak tak posadí čtyři krásní hispánci. jeden hraje na kytaru a ostatní tleskají, podupávají, zpívají. zpívají klidně, občas hrozně srdceryvně a není tomu moc rozumět, ale musí to být o strašně nešťastné lásce, zranění nebo něčem podobným. asi půlka baru jsou cizinci, půlka místní. cizinci jsou poznat zkrátka podle toho, že jsou světlí a když tanečnice nebo tanečník vstane a začne tančit, cizinec neumí z publika chválit a povzbuzovat. španelé ví, jak tleskat a nerušit jim rytmus nebo alespoň tak, aby to nebylo trapný. a když se tančí, taky se otáčejí, jako za tím barem, ale ještě mnohem a mnohem rychleji. a pak se rázem zastaví a jen malinko hýbou v pomalým kytarovým rytmu ramenama nebo hlavou a postupně to graduje do zuřivýho tornáda stepování, dupání, piruet na vysokých podpatcích, zpěvu, břinkání do strun, občas lítají i kapky potu, dupe se tak, že se chvěje hladina vína v té veliké sklenici, španělé vykřikují bravo, olivy skáčou v misce, člověk má pocit, že to musí slyšet celá ulice, celý náměstí a možná i celej svět, dostane se to tak hluboko, že máte pocit, že puknete. a tanečník se točí na tom malinkatým podiu, sotva se nedotkne přihlížejích nebo okolních stolů, srdceryvný zpěv a kytara, jakoby lítal v tom malým prostoru a přitom tak hlasitě a neuvěřitelně rychle stepuje a když už si myslíte, že to nejde dál, hlasitěji, rychleji! ...tak je konec. párkrát se ukloní, kytarista hodí akord a jsou pryč. a španělé si objednají na oslavu krásného umění další sklenku a cizinci sedí dál upřeně zírajíc na to malý podium a všem se honí hlavou, jestli to, co se zrovna stalo, bylo doopravdy. a asi po desetiminutách se rozpoutá tichý svěřování těch nejniternějších pocitů, který umí přivodit jen flamenco.
je to asi dva týdny a ještě teď se mi svírá žaludek.