una oda sobre el barri gótic

dnes jsem odevzdala projekt. sice jsme s evou hodně zvládly před vánocema, ale to dokončování je vždycky delší, než by si člověk mohl představit, tak jsme tiskly až pár hodin před odevzdáváním po týdnu konstantní dřiny, kdy se člověk moc ani nevyspí, všechny dny v týdnu ztrácí svoje jméno a význam, protože čas neplyne mezi dnem a nocí nebo snídaní, obědem a večeří, ale mezi hrnky kávy a bezesným spánkem. nakonec je ale výsledek precizní, včetně červenejch očí, výpadků paměti, bolavýho krku a záprstních kostí pravé ruky od myši, takže vše jak má být. a s evou nám to docela šlo a máme z toho radost, tak možná budeme navrhovat spolu i další semestr. je to vlastně super nedělat ten projekt sám, ale ve dvou, protože člověk se může (musí) s tím druhým poradit, když to nejde, tak se nakonec ukáže, že to stejně de, spoustu se toho naučíte, nejenom poznat jinej pohled, ale i při práci, jiný metody, různý finty a fintičky v programech, při vyhledávání na internetu, při odpočinku.
ale nebylo to tak, že bychom jen seděly u počítače. mezitím jsme se na chvilku stihly zabydlet u norů v kruhu naší barcelonské pseudorodinky, eva s jitkou se přestěhovaly - bydlí teď úplně u rambly blízko moře, v ulici carrer dels escudellers, což znamená něco jako ulice zbrojnoše nebo ulice zakrytá štítem, ale ve skutečnosti je to nechvalně proslulý oblíbený feťácký místo. a že je to v góticu, konečně začínám při dojíždění do města pronikat do hlubin starýho centra.
barri gotic, gotická čtvrť, nejstarší - antický - jádro barcelony. zezačátku jsem si fakt nedávala šance, že to pořádně poznám. měla jsem ujasněný jenom jeho hranice - moře, rambla, plaza catalunya, via laietana, pár checkpointů uprostřed - katedrála, pár náměstí, obchodů, jediná ulice v centru z kopce a do kopce u jaume primero, nová socha, místa, kde jsem někoho potkala, kde někdo hrál na kytaru, stáli jsme schovaní pod markýzou, protože lilo a nikdo neměl deštník. mezi tímto, zdálo se, jenom spleť křivolakých puklin v jednom velkým kamenným bloku barri gotic. tmavý, nebezpečný, často smrdutý, jasně že radši půjdu prosluněnou platanovou alejí než prodírat se takovým hororem. teď jsme trochu poznaly holek byt a už nemůžu bezpečně korzovat ramblou, ale musím zahnout do některé z těch tmavých puklin a hledat vchod, obchody, kde co je výhodný, čemu se vyhnout, co stojí za opakovanou návštěvu, kde drží siestu a kde mají otevřeno i v neděli. a už zjišťuju, že chodníky nejsou tak smrdutý, protože je umývají dvakrát denně (jinak by to bylo fakt jak ve středověku), feťáci jsou někde schovaní, v pět jsou ulice plný dětí, protože je rodiče vyzvedávají ze školek a škol, manifestace jdou jen dvěma ulicema, který jsou na to dostatečně široký, zloději čekají na sezónu. občas někdo leží u stěny a v popelnici se něco hýbe, ale člověk jde dál a tam už se hraje na harfu nebo na bubny a tančí salsa. rambla byla vždycky bezpečně poznatelná a vedla od přístavu na plaza catalunya. teď už má fasády, zákoutí, náměstí, jednotlivý části víc gotický nebo modernistický, za rohem starej dům gaudího, obří pruhy ležatýho slunečního světla v lednu o půl páté, který se derou východozápadníma ulicema ravalu přímo na ramblu a svítí skrz platanovou alej, i na kostel s kamenným bosováním jako na černínským paláci, a zatím bosováním už není světlo, ale dlouhatý hroty stínů, co se zapichují do, kvůli tomu kostelu o deset metrů zúžené, rambly. ale než se zbavíte kola a dojdete zpět, si to vyfotit, slunce je pryč a zbyvá tu jen ta nádherná alej a stovky lidí, kteří si ničeho nevšimli.
když jdete ramblou a nestačíte se koukat na ty krásný domy, mozaiky, sochy, kování, ozdoby od parterů až po střechy, protože všechnu pozornost věnujete pozlaceným živým sochám, karnevalovým drakům, neonovým robotům, papouškům v klecích a květinovým stánkům, určitě vám asi v polovině stáhne pohled vitráž kovové secesní brány do mercat de la boquería. brána není přímo na ramble, ale je ustoupená víc směrem do ravalu, ale stejně se tam musíte podívat, aspoň já vždycky musím, a ostřím na to, jak se lidi hemží mezi čerstvou zeleninou, sýrama, kořením, ovocem a rybama, nad nima visí v řadách voňavý jamóny a ještě nad nima na tenounkých nitkách stovky kulatých lamp visících z té veliké střechy nad tržnicí.
taky jsme stihly pár fiest, jedna byla v tom novým bytě a pořádal ji jeff, američan, kterej tam s holkama bydlí. a protože je to američan a ti musí pořádat ty nejlepší párty, aby to bylo kůl nebo superkůl, mohl si to hodit na fejsbuk a aploudovat fotky přes ajfoun na všechny eply světa, a jestli na svým ajfounu nemáš wotsap a spotifáj tak sem vůbec nelez, to jako nechceš šérovat? a jestli nemáš mek a ajfoun tak tě vubec neznám. (ne, ten američan je vpohodě, jen mě tyhle všechny věci začínaj lézt na nervy.) pozval asi sedumdesát lidí z celýho světa a bylo to dost divný, protože to bylo pořád samý ahoj jak se más odkud seš aha aha a takhle miliónkrát dokola, až člověk opustí terasu a všechny veliký prostory toho bytu a skončí v malé kuchyni, kde se v úzkým kruhu spíš vytvoří mikroklima pro nějakej pořádnej pokec.
tak mě ten návrat do barcelony docela unavil a když jsem přišla večer domů, sabria se zrovna taky vrátila, já s kruhama pod očima, ona s nákupníma taškama a vstupenkou z umělecké galerie a řekla mi, že nám s evou závidí, kolik máme práce, no to nevim, jestli brečet, tak jsem se radši smála. zítra začíná poslední předmět tohoto semestru, a musíme do školy zase ráno, každej den devět hodin, takovej týdenní workshop, tak asi bude lepší se na to konečně vyspat.
ještě jedna věc, sice nebydlím v tom krásným centru, ale mám skvělý spolubydlící a zas jsem měla asi takový štěstí na to bydlení, že nechápu. a naposled, doma hlásí vánice a výlety na běžkách a já myslím, že jaro je tu, papoušci lítají jako šílení, venku přes den na slunku jen v tričku, mandarinky právě dozrály a všude kvetou sedmikrásky.

volé por encima de las nubes

právě skončila chumelenice. tak mi na rozloučenou praha chtěla připomenout, že opravdu je zima. ale všechen sníh hned roztál. 

vyrážíme

a za letištěm se k pravýmu křídlu blíží neznámý tvor a vyplivne na nás hektolitry mýdlové pěny. asi to po té vánici chtělo sprchu. 

umyto 

startovní rovinka, motory začínají pořádně hučet. při tom zrychlení všechno mýdlo z křídel stáhl vítr a od země jsme se odlepili už bez pěny.

letííí, hasta luego 

letí nad krajinou, českou, zelenou,

letí nad mraky,

českou zasněženou a alpskou hřebenatou, 

a konečně nad mořem, marseille, 

kolem pobřeží, 

až do barcelony, pod křídlem se klubou pravidelný čtverce l'eixample, z téhle výšky je vidět i zasněžený pyreneje a nejsou ani daleko 

známý pláže a přístav,

monjuïc a jsme doma, ¡hola barcelona!

¡hogar, dulce hogar!

dnes jsem přijela do barcelony a projela jsem fotky a skoro se divím, že jsem se na tom letišti neotočila na patě, jak to bylo v tom česku pěkný. nejlepší, zabalit se do šály, čepice a rukavic a vyrazit do lesa, úplně si zablátit boty a nechat si vytisknout od tý čepice rýhu na čele a venku je syrovo, něco mezi podzimem a jarem, ale stejně žádná zima. suchý trávy leží na hlíně, sice tu sníh jěště nebyl, ale jakoby si to pamatovaly z minulé zimy, a znovu se jí klaní. a v kapse tunu kapesníků, jinak je zle.

 nahoře plno parazitů, jmelí a jiný potvory.

anebo vyrazit do prahy jako prachsprostej turista, ale vstát ráno, kdy ostatní prachsprostí ještě chrněj a zažít úplně prázdný staroměstský náměstí, osamotě se koukat na orloj a karlův most přejít bez jedinýho 'uměleckýho' stánku. starýmu muzikantovi, co tam hraje na akordeon a krásně u toho zpívá ty české, musíte hodit pár korun, protože kožený pouzdro od toho akordeonu je ještě prázdný, a jak tam nikdo nejde, je to, jakoby hrál vltavě, rackům, sochám a věžím, jen tak městu.

 týnskej chrám je ozdobenej zlatejma koulema, žižkovskej vysílač černejma miminama

 koruny české

a když jsme s tamarou na požádání vyfotily kluky z holandska na hradní zdi nad městem, chtěli nás na oplátku taky vyfotit, ale to sme se jen smály, vždyť jsme tu doma.

 k tomu, že se v ulici mluví česky, točí se dobré pivo a každý umí bruslit patří i ty žluté igelitky. někdy ty igelitky leží na silnici, na chodníku, v kanálu a na břehu řeky, a když zafouká vítr, rozletí se všema průjezdama pro tramvaje jako ptáci.

matrjoška ježíš kristus, matrjoška santa claus, matrjoška krteček, maximatrjošky a minimatrjošky a thajský masáže rybičkama, který vám okoušou nohy, když si sednete do výlohy a dáte nohy do akvárka za třicet korun na minutu.

slunec a vedle něj je druhej 

černý neumí jen černý mimina, umí i černý pistole, ale jestli je to mladý umění, to nevim.

křivolaký ulice, pod tenkou podrážkou dají cítit každou dlažební kostku a taky každou, která tam chybí. a v barceloně nám říkaj, že jestli nejde udělat chodník širokej aspoň metr osumdesát, tak nemáme dělat radši žádnej. přitom ty úzký sou tak hezký.

k snídani vdolek v antikvariátu v holešovicích mezi regálama až ke stropu ve starých křeslech, který bývaly u babičky. a že jsou dnes ty vdolky tak malý, musí donést dva. odpoledne čínu od smutné asijské holky, na večeři už jen hořický trubičky s kávou u červený židle, protože těch čínskejch nudlí bylo jako pro armádu. večer posedět v posledním patře nad václavákem v obýváku, kterej si nechá říkat bar, vedle v místnosti se hustým mrakem cigaretovýho kouře promítá film dívka na motocyklu, na poličce busta pana masaryka a seznamy spolupracovníků stb.

feliç any nou

tentokrát příspěvek from here, z prázdnin, z vánoc, protože tady to máme taky krásný!
když jsem vystoupila v brně z autobusu, rozbrečela mě zima. a možná jsem taky byla malinko naměkko, že jsem zpátky po takové době. vánoce stejně bez sněhu a všichni kolem říkaj, jaký je teplo. no já bych jim ukázala, co je to teplo.
přijdete domů, a není to vůbec žádná pecka, jakobyste tu nebyli naposledy před čtyřma měsícama, ale včera. jen trochu víc navoněný skořicí, borovýma větvema a sváteční prostírání, který máma vytahuje pokaždé na štědrej den, už leží na stole. a taky jsem si oddechla, že mě nezadrželi celníci s tou prasečí nohou v kufru, že jim pašuju národní bohatství en la república txeca. jen si představte, jak skenovali zavazadla a projel jim tam rentgen té obří kosti. uf
štědrej den sice nebyl bílej, ale krásnej to jo. ozdobit stromek, zabalit dárky, zapálit svíčku za pana havla na štědrovečerní procházce v centru, přípitek u sousedů před večeří. večer mi spadl ze srdce ten největší kámen,   když naši otevřeli můj kufr (zápas s mastnou prasečí nohou a balícím papírem jsem vzdala) a konečně viděli to kopýtko a tu horu masa a neposlali mě i s jamónem zpátky do španěl. naopak, přijali ho do rodiny a byli moc dobře překvapení a máma ještě dlouho mlčky seděla v křesle a asi by mě moc zajímalo, co jí v tu chvíli běželo hlavou.


tátův letošní akcent

tamara s tátou ale připravili největší konspiraci. v létě jsme se s našima kochali na jednom lucemburským trhu plechovejma sochama baletek, docela velkejma, no a máma se do nich zamilovala, ale asi z logistickejch důvodů jsme žádnou nepořídili. táta tam ještě v srpnu, když už jsme byli dávno doma a tamara dodělávala bakalářku v saarbrückenu, poslal tamaru zpátky, aby jednu koupila, protože máma o těch sochách básnila každýmu na počkání. a když tu baletku máma rozbalila, tak mi fakt spadla čelist a jí taky. vůbec jsme nechápaly, jak to kdo vykouzlil.



vánoce - babičky a děda, pravý svíčky na stromečku, nenápadný zacinkání keramickýho zvonečku v komíně a třískání kovovýho srdce o ten střelickej, plechová slepička na klíč v poličce, verčino nový štěně pitbulla, který je teď rozkošný, hravý a divoký, ale příští rok nás možná všechny sežere, babiččina nejlepší polívka na světě, o které jen ona může říct, že se zase nepovedla, červený čepice, bílý bambule, jééé nad každým novým balíčkem, babička vypráví o správným rozbalování dárků, jak to říkali v rádiu, bublinky v broušených skleničkách z kredence s průsvitným porcelánem, zablácený ukecaný procházky, skleněný kuličky každou celou cinkají na brněnskej orloj, prosincovej smutek, jitka, která vám odýchá máslo na vánočce, aby se líp namazalo.


na svoboďáku světýlka jako naděje

dějí se tu hezký věci. třeba jsme se šly projít na přehradu a stavily jsme se koupit na silvestra šampáňo, ale ty bohemky byly tak drahý, že jsme si radši koupily růžový rychlý špunty za třicet čtyři korun. a cestou domů jsme si u okýnka na purkyňce koupily ještě kebab na večeři. ten kluk, co tam dělá, je moc pěknej a hezky na nás mrkal, když nám sypal chilli na ten kebab, a tak sme se na něj taky usmívaly, tři velký holky, a že jsme se mu asi taky líbíly, tak nám k tomu kebabu vytáhl z lednice flašku toho šampusu, toho, co v albertu stál na nejvyšší poličce, a že to máme k tomu. yééé
novej rok jsme oslavili mezi svými, a kdo tam nebyl, toho jsme potkali s prskavkama na denisových sadech, kam jsme se šli podívat na ohňostroj, ale stejně se na něj nikdo nedíval, protože jsme se všichni objímali, líbali a polívali nedopitejma zbytkama šampáňa a těch rychlejch špuntů. a tak jako vždycky, i na novej rok platí, že v brně potkáte všechny, protože brno je malý město, kde každej je známej nebo známej známýho. ale čočku jsme si prvního nedali, protože být chudej ke studiu patří a kdybych měla tolik peněz, že bych si mohla kupovat šampaňský z nejvyšších poliček, nemohla bych už mít takovou radost ze šampáňa od hezkýho kluka z kebabu na purkyňce. a první den prvního roku byl docela krátkej, protože novoroční projevy pana klause nevytáhnou člověka z postele tak spolehlivě, jako ty havlovy.
takže doma je nejlíp, jamón visí ve spíži a já už se docela těšim zpátky, do barcelony, do toho města, kde se, jak jsem si zrovna vzpomněla, na pláži neleží nohama k moři, ale všichni jsou naskládaní nohama na jih, aby se líp opíkali.

 a ze zablácených procházek

 

ve střelicích,

 na přehradě,

dva velcí bílí pudli a třetí na hlavě. na palačáku

takže do nového roku pravou nohou!