lingüística, casa meva

dnes jsme byli po škole v barri gotic na pizze, a pak až do večera na pláži. není to moc dlouhý, ani moc sdělný, ale líbí se mi, jak to zní :-)
a ochutnávka nového receptu na zmatení jazyků: ráno k snídani to začíná španělštinou, pak katalánština, namixovaná s angličtinou, němčinou a polštinou za doprovodu italštiny, k obědu angličtina s trochou španělštiny, odpoledne pokračujeme v pokusech o dopečení výhonků katalánštiny, se španělskou oblohou samozřejmě. k večeři jako předkrm angličtina, hlavní chod španělština, dezert katalánština. á propó večer zdobíme interlingvistickými vtípky, třeba polské vtípky o češtině, české o slovenštině, francouzské o španělštině. hlavně se moc nepřejídat, v tom horku to nedělá dobře.

museum caixa forum

chtěla jsem si v les corts nafotit největší cihlovej barák, co sem kdy viděla, ale asi po osmi fotkách přišli dva vojáci, co jako dělám, že je to vojenskej objekt (což nebylo nikde napsaný) a že to fotit nesmím (což taky nikde napsaný nebylo), tak sem poslušně schovala foťák a pelášila pryč. fakt špiónka!

jeden úlovek z vojenskejch kasáren, cargar fotos prohibido

tohle je detail výhledu z naší lodžie, jako větrací šachty do starejch českejch stodol

dneska se mi mírně zrychlil tep, když sem si uvědomila, že na plaza espanya vedle fontany magica je německej pavilon na světovou výstavu r. 29 od miese van der rohe. panebože, jsem tam byla pát metrů už několikrát, a uvědomila jsem si to až dnes! dnes odpoledne jsem měli kurz v museum caixa forum, což je hned vedle toho paivlonu předěůaná textilní továrna na zpracování bavlny na galerii moderního umění s mediatékou. tak nám to ukázali, provedlí nás, řekli nám něco z historie, katalánsky, takže sme toho moc nepobrali, ale co už. myslím, že se tam brzy vrátím a ne jednou, ten barák je úžasnej a ty výstavy taky.

musem caixa forum - zastřešení hlavního vstupu (eskalátor do podzemí)

musem caixa forum, bývalá textilní továrna

musem caixa forum, terasa na střeše

musem caixa forum, 1. věž

musem caixa forum, 2. věž 

před mediatékou

plaza espanya, dvě věže - meetpoint 

končilo to až po osmé večer, tak sme se rozhodli jít s ostatníma z kurzu někam zapít seznámení. chtěli jsme na pláž, ale dnes tam prej byly medůzy, tak sme šli do centra, ale ne do toho turistickýho, ale do katalánskýho, což je více méně čtvrť gracia. je to tam asi desetkrát levnější než v barrio gotic a mnohem míň lidí... došli sme na takový malý náměstí, kde byla spousta zahrádek, barů a kaváren, ale nás bylo moc a míst na sezení na těch zahrádkách málo, tak sme si prostě sedli na zem a pili sangrii z obchoďáku, ačkoliv sme se zrovna v kurzu učili, že na ulicích se pít nesmí, no ale náměstí nás vstřebalo a bylo to bez problémů. krásný jen tak celej večer sedět s kamarádama na náměstí a kecat.

večerní ruch ve čtvti gracia, oblíbeném místě katalánců

první noční akce s eilc

jdu si pustit nějakej španělskej film, třeba ty dva podivný jazyky vstřebám rychleji.
ještě aby bylo jasno: je tu pořád to šílený vedro, ve dne v noci všude.

el curso catalan

tak nám začala škola. dvoutýdenní intenzivní kurz katalánštiny na universitat de barcelona (ub) - jiná uni, než na které budu studovat architekturu. fakulta ub, na které se pořádají kurzy a myslím, že je tam i rektorát apod., je v budově z 15. století přímo v centru. fakt kása, posuďte sami. jsou tam celkem tři átria s impluviem, v každým spousta zlatých ryb, k tomu veliká zahrada, která vypadá jako prales a všude voda, fontána nebo vodní kaskáda. taková škola, to je sen.

na kurzu je nás kolem padesáti, jsme rozdělení do třech skupin. většina lidí jsou italové, pak francouzi, a pomálu rakušanů, finů, norů, poláků, portugalců, češky jsme se sešly tři, praha-brno-ostrava. na začátku sme vyfasovali učebnici a každej dostal konverzaci katalánština-jeho jazyk, jen češky angličtinu, protože asi žádnej katalánec neumí česky, že jo. s ostatníma se dá domluvit anglicky a většinou španělsky. italů je tolik, že mluví italsky spolu, a francouzi jakbysmet.

byla jsem zařazena do skupiny 3, myslím, že máme nejlepší lektorku, protože je prostě báječná. sice neumí anglicky, takže chudáci seveřani, kteří neumí vůbec španělsky, katalánštině nemůžou vůbec rozumět a jenom zíraj. ale jinak je skvělá, taková typická španělka, pořád do nás hustí katalánsky, tak se možná i něco naučíme. ten jazyk je šílenej. zní to jako čínština, a má to trochu ze španělštiny, ale víc z francouzštiny. i gramaticky. tak to není sranda, samej apostrof, x a jiná výslovnost a já nevim co eště. sóc la txeca, em dic la marika, tin veintitrés anys i sóc bé. pfff

odpolední část je víc o poznávání města a okolí, kultury atd. dnes nás víceméně varovali, ať se nenecháme okrást, že nemáme spát na pláži, máme jezdit na kole a dali nám čísla na všechny policejní stanice, co tu jsou (španělský a katalánský, barceloňani samozřejmě uznávají jen tu katalánskou policii haha). i lektorky odpoledních kurzů jsou výborný, až na tu katalánštinu, docela dlouho sem se s jednou bavila cestou ze školy na plaza catalunya, kde nám dávaly průpravu o tom, jak přežít v barceloně, a myslím, že na většinu otázek jsem odpovídala něco úplně jinýho než se ptala. ale byla to sranda ,)

před hlavní aulou ub, jako v chrámu

jedno z atrií ub

večer po škole jsem si šla koupit do přístavu do nákupního centra tašku přes rameno, abych v metru a v centru nebyla s batohem nebyla tak snadná kořist pro živly z podsvětí. v přístavu byl sraz racků, pěkně se tam předváděli.

zítra má sabria íd al-fitr, oslavu konce ramadánu, tak bude nějaká oslava a pořídím nějakej prezent. o víkendu mi říkala, že jí je už 31, i když bych ji na ten věk nikdy netypla, ale prej v alžírsku už mezi ostatníma vypadá jako starší. modlí se fakt pětkrát denně k mekce, ale nějak hrozně nenápadně, já si toho ještě ani jednou nevšimla. nevím, jestli za ramadán přečetla celej korán, ale je to prostě muslimka jak má být. teďka před spaním jsem si musela ještě zopakovat tu katalánštinu, co do nás dnes nalili, protože je to fakt docela intenzivní a zítra bych se jinak asi vůbec nechytla.

domingo: a la playa!

poslední prázdninovej den... neee! su tady pátej den a v moři sem se zatím namočila jen do pasu, a to ještě omylem, protože byla noc a přišla vlna, která ve tmě nebyla vidět, takže věc je jasná, dnes se jde na pláž! v neděli se pláž hemží spíš místníma než turistama. vyrážím až tardes (odpoledne) po obědě, v čase siesty, takže v metru všichni spí. ale fakt všichni, jako ve světě šípkové růženky. celkem to nechápu já bych v tom metru neusnula, protože je v něm hrozná zima. jdete zvenku, kde je hic, že si říkáte, že víc už být nemůže, vlezete do metra, kde je ale fakt ještě větší horko, a pak nastoupíte do vlaku, kterej je uplně vymraženej. to se pak člověk nesmí divit, že se hned nachladí.
pláže začínají už od barcelonety od přístavu (v bývalé čtvrti bezdomovců, potom dělnické čtvrti - ostatně všechny čtvrtě kolem gotickýho jádra mám pocit byly dělnický) a tvoří takový oblouky směrem na sever po celým pobřeží. každej oblouk je jedna pláž s vlastním jménem a končí molem, budovou, mrakodrapem nebo čímkoliv tak výrazným, no asi abyste poznali, že jedna pláž končí a druhá začíná ,) dělení zhruba odpovídá i čtvrtím a zastávkám metra. za vlastní písečnou pláží (mimochodem je tu nádhernej písek,bélostnej, trošku hrubší, a když se na mě po koupání přilepí, není to tak nepříjemný jak třeba v itálii, kde ten jemnej písek nejde skoro ani smést, a tolik to nepráší ve větru) pokračuje písek, na kterým jsou zařízený různý hřiště na plážový sporty - volejbal, fotbal, často se hraje takovej ten ne-až-tak-línej tenis, plastový pálky a gumovej míček, já nevim jak se to jmenuje, pak sprchy, wc, bary a plavčíci. další pás za nízkou zídkou zabírá první promenáda v ůrovni pláže, z které občas vedou rampy na druhou horní promenádu, kde jsou pítka, lavičky, cyklostezka, stezka pro běžce, stezky snad pro všechny co nějak chodí-běhají-jezdí, pak palmová alej a vní různý malý sezení na divadla nebo koncerty, sochy, odpočívadla, občertvení, parkování pro skůtry, a dál už město - silnice, domy atd. tím pádem pláž je od města a od silnic tak daleko a v jiné úrovni, že to vůbec neruší.
katka mě navigovala na pláž na které se v neděli hrává beachvolejbal, tak sem tam šla, je to zrovna na pláži u olympijské vesničky, ze které je teď residenční čtvrť, na pobřeží dva nejstarší mrakodprapy v bcn a ta velká bronzová rybí střecha od franka gehryho. těch hřišť tam bylo pekelně moc, tak sem se šla koupat a vyhlížela, kdo začne hrát. a začali hrát, ale mě se líbilo to koupání, tak sem si  užívala vlny, a teprve potom sem se přidala k nějakým čtyřem, co si zrovna postavili vlastní síť dokonce i s lajnama, což tam nikdo neměl, tak sem si myslela, že budou umět. ale neuměli. no aspoň sem se seznámila, jednou sem si nějakým špatným pohybem natáhla sval na krku a bolelo to, tak mi jedna ta spoluhráčka peruánka řekla, že mi dá masáž, že to umí, no a hned to bylo pryč, neuvěřitelný! když jsme se rozehráli, tak to nebylo tak špatný, večer jsme šli z pláže a možná s něma půjdu zas nejakej další víkend, ale spíš ještě zkusím najít někoho, s kým si líp zahraju.
doma byla návštěva, teď tu zůstává sabriin kamarád afričan, úplně ten nejčernější, takovej typickej basketbalista, mám pocit, že měl na sobě snad dokonce dres. ale bydlí ve švědsku, to musí být fakt exot tam. a sabria podávala už několikátý chod arabské večeře, tak sem se na jeden chod přidala a bylo to jak jinak než výborný. tentokrát jsme nemluvili španělsky, ale anglicky, protože ten afričan nerozumí a byla to vcelku dost vtipná konverzace o ikei, židech, náboženství, politice a brazilské portugalštině, protože všechny ty národnosti, kterých se to týká, seděly u stolu. po jídle k dezertu vaří sabria hrozně sladkej mátovej čaj, tak sladkej, že sem se toho uplně lekla.
a jak když už se dotkli těch sportovních dresů, barceloňané o víkendu nosí dresy fc bcn, s unicefem na prsou a svým oblíbencem na zádech, chodí tak na otevřený tréninky a prohlídky nou camp, po městě, na pláž, všude, pánové, dámy, kluci, holky, dokonce i miminka v minidresech v kočárcích nebo psi v oblečcích-dresech jsou občas vidět.
zítra do školy, wheee

sábado dedicado a antoni gaudí

já vím, že to může znít jako klišé, ale neodpustím si to. gaudí byl génius!
dnes jsem je konečně viděla, casa batlló, la pedrera, parc güell. to, že jsou skvostné mě nepřekvapuje, horší je to s frontama na vstup, obecně s hustotou města v den (ne)posledního sezónního víkendu a s cenou vstupného. ale i v těch davech bylo nějaké to kouzlo... zatím sem si všechno prohlížela spíš z exteriéru, všechno pěkně pomalu a vstřebávat, na vstupný budu muset našetřit.

ale abych to vzala popořadě: začíná můj první fin de semana (víkend) tady. hned ráno jsem prozkoumala cestu do školy, jen obejdu stadion camp nou a už jsem ve vědeské a univerzitní zóně.

camp nou, detail. celej vyfotit nejde, na to je moc velkej a foťák moc malej

pohled od školního dvora dolů směrem domů. kolem školy jede šalina.

škola. já myslela, že to bude ošklivej panelák, jako naše starý áčko v praze, a ona je to zatím důstojná budova obložená kamennejma deskama s velikým cihelným organickým parterem pro trávení času venku.

cihlová zeď kolem školního dvora, pohled z ulice

etsab - escola técnica superior d´arquitectura barcelona

vchod do školy je z ulice avinguda diagonal, což je nejdelší ulice v bcn, měří 10,8 km je konstantně široká 50 m, bez nadsázky se táhne celým městem, orientovaná šikmo na ortogonální síť ulic eixample, jako součást plánu Ildefonse Cerdá z roku 1859.

pohled na školu a dvě další budovy za ní od metra

od vchodu do školy je to na konečnou línea 4, zona universitaria, jen pár kroků, tak skáču na metro a hurá za gaudím...
casa batlló - dinosauří hřbet, ústa polykající okna, dům se kostma jen třese, ale pevně stojí na sloních nohách. drobná mozaika harmonicky zdobí celou fasádu a její pastelová jemnost působí trochu prapodivně v kontrastu s vrcholně nebo pozdně gotickým domem vedle.

na ulici passeig de gracia, kde stojí casa batlló i milá, si dali moc záležet. Je široká, tak že pojme dvojitou platanovou alej, dlážděná úžasnou kamennou zdobenou dlažbou, samozřejmě lavičky a různá sezení z mozaiky, zajímavé osvětlení vstupů do obchodů a pouliční osvětlení v kovových secesních nohách.

uliční osvětlení

osvětlení 

dlažba, ach

věžička na lleó morera, jeden z domů v bloku s casa batlló

la pedrera (casa milá) mě trochu zklamala, ale určitě si to holka spraví, až se někdy podívám dovnitř a na střechu k těm komínům! ty oválný okna, tak organický formy sou totiž úplně zabitý obyčejnejma pravoúhlejma rovnejma rámama oken. no jo, možná to v té době jinak nešlo, ale zvenku teda nic moc. mimo okna je ten dům překrásnej, masivní sloupy, kovaná zábradlí balkonů jako šperky na zvlněné slonici a nahoře šlehačkový komíny jako třešeň na dortu.

parc güell. lidi, mozaika, lidi, lidi, mozaika, ještěrka, lidi, podloubí, mozaika, lidi, cestičky, lidi. ano tento den je jako stvořený pro procházku v parcu güell, což si řeklo kromě mě dalších asi milion lidí ze všech koutů světa. parc güell je dál od centra na kopci, ze kterýho je výhled na celý město. dostanete se tam buď malinkým linkovým busem, malinkej musí být, protože jinak by nevytočil ty uličky ve svahu, nebo se chodí pěšky z druhé strany, teda ne tak úplně pěšky - je tam prudká ulice, která je od úpatí až k parku zařízená řadou eskalátorů. tolik outdoorových eskalátorů v řadě určitě nikde není. další cesta je samozřejmě všudypřítomným turistickým doubledeckerem.

park je prošpikovanej schodištěma, altánama, můstkama, podloubíma, viaduktama a podobnejma záležitostma, všechno vyskládaný kamením, mozaikou, keramikou nebo čistě betonový. radost pohledět, radost dotknout se!

nejznámější vyhlídka, nejníž položená, nejvíc obložená - mozaikou i lidma

výhled s lidma, vstupní věž do parku a sagrada familia

výhled bez lidí, s mořem

jedno ze spousty podloubí. v každým podloubí a u každé vyhlídky hraje někdo na kytaru nebo rovnou celá kapela na různý hudební nástroje a zpívají

někdy na zpěváka narazíte i ve vlaku v metru, nejen v chodbách při přestupech. chodí se zesilovačem na kolečkách od vagónu k vagónu a většinou hrajou strašný španělský cajdáky. občas je vyžene security.

v parc güell se to pákistáncema a přistěhovalcema jen hemží. mají bílý šátky a prostěradla, který rozloží na zem, na cestu, kamkoliv a tam vystavují zboží, většinou vše za stejnou cenu, takže jim stačí jedna cenovka. vějíře, mozaikový ještěrky, sošky, malý sagrady familia, na co si vzpomenete. zrovna když jsem ty pákistánce potkala u té velké vyhlídky a prošla jsem kolem posledního, v tu ránu všichni utíkali se zabalenejma všema těma krámama do těch prostěradel v rancích, až se za nima prášilo, poslední sbíral, co jim z těch ranců vypadávalo a byli fuč, někde schovaní mezi stromama. a jim v patách policajti divoce hlásící do vysílaček a další policajti na skútrech. a takhle se tam po parku honí celý dny.

takže sem celý odpoledne sledovala, jak tam migrují, jak si rozkládají ty šátky a potom to zase rychle balí a utíkají dál a turisti jen bezradně zůstávají stát s otevřenejma pusama a peněženkama.

pákistánci sou dost pohotoví, když začne pršet, okamžitě odkudsi vytahují deštníky a prodávají deštníky, když je horko, prodávají vodu, colu a pivo, prostě ten obchod mají fakt v krvi. někdy si to zboží prej schovávají do písku na pláži.

nejvýš položená vyhlídka, jako taková socha krista spasitele v riu, ale jsou tam jen kříže na každou světovou stranu a ten největší uprostřed.

z té nejvyšší vyhlídky I

z té nejvyšší vyhlídky II

z té nejvyšší vyhlídky III - sagrada familia

plot kolem prac güell

večer jsem se sešla s katkou, že půjdeme do letního kina, ale bylo to až na hradě na montjuïcu, což jsme nestíhaly, protože to je z plaza espanya asi hodinu pěšky. tak jsme místo toho šly omrknout olympijskem stadion. na montjuïc vedou taky eskalátory, ale není jich tolik jako pod parc güell. je to tam dost velkoryso pojatý, je tam tolik místa, že kamkoliv dojít je docela síla. vlastně celá bcn je takhle velkorysá. pak na vás působí ty malý byty s malejma pokojíka v kontrastu s tím úplně nesmyslně.

když sme se teda vyšplhaly nahoru, viděly sme toto, o čemž se nedá mluvit, to se zkrátka musí vidět:

torre calatrava, plaza de europe - olympijské náměstí

a na závěr dne jsme šly dolů pod montjuïc, kam padají v kaskádách všechny vody z fontán až od paláce nahoře. a dole je ta největší, fontana magica, která je synchronizovaná s hudbou, od čtvrtku do neděle tam v noci dělá takovou parádu, každou čtvrthodinu spustí nějakej jinej žánr nebo skladatel, hrál tam i dvořak, no a o čtvrt na jedenáct hrají freddieho mercuryho s monserrat caballé a jejich nezapomenutelný song barcelona. kdo za mnou přijede, tomu slibuju, že je na tohle vezmu, protože je to nevyslovitelná krása.