el capítulo del sábado

odjíždí další návštěva, na poslední chvilku ukazuju šébě s martinem chipperfieldovo město spravedlnosti. původně sice bylo v plánu vyrazit na montjuïskej hřbitov, ale vyhlídka na vstávání v sedum nás utvrdila v tom, že chipperfield bude stačit. hřbitov na montjuïcu neuletí, půjdu tam jindy, jsem na to zvědavá.

při příležitosti zjišťování informací o tomhle hřbitově mi sabria povídala o pohřbívání berberů. když zemře blízký člověk, všichni jsou k pozůstalým šetrní a snaží se jim vše ulehčit. žádný pohřební služby a ždímání peněz. rodina uspořádá velikou hostinu pro všechny známé a rodinu. když jdou k řezníkovi, ten pozná, že člověk nakupuje víc než obvykle, a ptá se, k jaké příležitosti se pořádá hostina (tady na tu otázku má arabština konkrétní slovo, mají spoustu takových spešl slov, třeba slovo, který se říká, když si člověk dá koupel a zrovna vyleze z koupelny a je takovej čerstvej, vydrhnutej, jako novej). když zjistí, že hostina je pohřební, dává celej nákup ochotně na dluh a přihodí některý nejlepší podpultový kousky. tělo zemřelého se speciálně omývá, potom ho zahalí do obyčejnýho bílýho plátna a je obřadně pochováno v zemi. nepoužívají rakve, nespalují těla. jak se narodíš i zemřeš. všechno je přirozený, bez ozdob, šperků, pozůstalí nenosí černou. po několika letech není po těle v zemi ani stopa. tradičně se lidé pohřbívají na místo pohřbení své matky.

je nádhernej den, slunko pálí a úplně člověka nabíjí energií a optimismem. už si můžu sundat bundu i svetr a chodit po městě jen v tričku. čtu novou knížku, co mi půjčila eva, podrobnou historii urbanismu barcelony v deseti lekcích, tak jsem si dnes dala druhou lekci u moře. na pláž vyrazili úplně všichni, někteří už šli i do plavek a hrají beach volejbal, odpolední procházka se zmrzlinou, na obzoru hejno plachtenic a vzadu za mnou se s rozečtenými řádky tvoří vedle římskýho barcina rybářská čtvrť, která se hned bourá a na jejím místě roste velká pevnost ciutadella. na moři čekají šiky obchodních lodí se zbožím z celýho světa, až jim král, sledující přístav z nádherné věže palau reial u katedrály, dá povolení k zaplacení mýtného a vyložení zboží v přístavu. a už sedím na velké pláži, která ale neslouží k rekreaci, ale jako vojenský cvičiště, v přístavu celá flotila filipa V. a z barokního náměstí plaça de palau shlíží k moři královna a kyne choti na rozloučenou a šťastné shledání po válečném tažení. úžina mezi ostrůvkem, na kterým zrovna sedím, a pobřežím je navezena novou zemí a na vzniklém poloostrově vojácí staví nový rybářský městečko barceloneta. bourají se hradby, bourá se nenáviděná pevnost ciutadella a přehuštěné město se chystá na rozšíření. sedm let po bombardování města z montjuïcu se místo kamenné pevnosti ciutadella zelení prostorný park, cerdá rýsuje nový plán barcelony a mřížka už roste. l'eixample. barcelona se jedním nádechem rozrůstá z černého švába skrčeného mezi hradbami u přístavu v dámu s krajkou. nevídaný ornament xaflánových čtverců je na světě. auta a tramvaje se rozjíždí kilometry dlouhými rovnými ulicemi a baceloneta už není násobitelem rozlohy ohrazeného města, ale jen ocásek obří metropole. buržoazie se chce bavit a o víkendu nestačí park. buduje se pláž, na kterou už dvě stě let chodí lidé tak jako já, otevřít si knížku, chytit hřejívé paprsky a skočit do moře.

odpolední jogging vyčerpá kus nabité sluneční energie, dnes zaběhnu v parku kolem palau reial do opuštěnýho ramena cesty a objevuju oblíbený místo les cortskýho ptactva. v trávě hledají něco k snědku vrabčáci, tam na mě modrým pírkem blýskne sojka, v korunách palem se rozezpívali papoušci a na nebi krouží straky a racci.

casa batlló y otros

další návštěva z domova: šéba s martinem. máme první odevzdání v novým ateliéru, tak se jim věnuji až po pár dnech. čeká nás casa batlló, dračí dům.

podkroví

světlík

nouvelův park

pejsek tančí sardanu

v rajské zahradě katedrály se podle tradice chovají husy

eivissa III.

už sedíme v letadle, venku roste přímo z přistávací dráhy obří duha. vzpomínáme na sobotu...

ráno chceme s ježíšem (jmenuje se alan) a druhým panáčkem z barcelony, co vyrábí krásný šperky z kůže a kamenů, jít pronajmout auto a den jezdit do nej místech ostrova. když vyrážíme do města, slyšíme štěkat psa, teda fenku, co patří tomu panáčkovy z barcelony. jmenuje se luna, protože se prej narodila za úplňku. ten štěkot má ozvěnu, jakoby byla luna někde v jeskyni, což je dost podezřelý, protože jsme ve městě. panáček neváhá ani minutu a běží pro lana, který má schovaný ve svým nekonečným zavazadle. hned mu došlo, že luna spadla do studny. váže nějaký suky na laně, uvazuje ho na rumpál a vrhá se dolů do tmy. tohle všechno trvalo jen pár minut, za tu doby jsme my ještě vstřebávali, jak ta fenka mohla spadnout a jestli je tam voda a jestli máme zavolat hasiče a doufali jsme, že panáček ví, co dělá. 

teď je někde dole ve studni luna i s panáčkem. alan vytahuje lunu s naší pomocí na laně, promočená se hrozně klepe a kňučí. normálně se nenechá od nikoho, až na panáčka, pohladit, ale teď musí přežít, že ji bereme do rukou. vypadá v pořádku. panáček na nás volá nahoru, že neví, jak se šplhá po laně. vážeme nějaký smyčky, aby se měl za co chytit. to lano je hrozně chatrný a doufejme, že bude dost dlouhý. se smyčkama to nějak vyšplhá, nahoře ho, špinavýho a mokrýho vytahujeme a všichni se obejmeme, protože je dost neskutečný, že se to povedlo. takovou odvahu jsem ještě neviděla, a taky měl zatracený štěstí.

ve městě jsou v sobotu ráno všechny půjčovny aut zavřený. loučíme se s ježíšem, necháváme panáčky napospas vlastnímu osudu v sant antoni a bereme stopa do eivissy. chytit tu není vůbec nic těžkýho, po pěti minutách už jedeme. v eivisse sháníme hostel, ale všechno je zavřený, tak obcházíme casas de huespedes podle plánku z info centra. jsou to byty upravený na takovej penzion, ta nejlevnější varianta. na internetu jsme našly i nějaký levný hotely, teď mimo sezónu jdou s cenama dolů, tak zkoušíme i hotel. když paní v recepci říkám, co jsem našla na internetu za ceny pokojů, směje se, ale nakonec to stejně vychází na jednu noc nejlevněji. ubytování máme v pěkným hotelu hned na pláži a můžeme vyrazit na výlet.

sant josep

jedeme do sant josep, mestečka pod nevyšším vrcholem ibizy. cesty nejsou moc značený, ale při hledání potkáme dědečka a ptáme se ho na cestu. moc neslyší a taky mu není rozumět, jen tak němě huhlá, rozumíme jen jméno hory talaia, ale stačí, když nám ukáže a je to jasný. za docela strmej výlez jsme odměněný  výhledem do všech stran, moře na západě i východě, za eivissou i sant antoni, úplně ten pocit, jako na špičce ostrova. procházíme jarní přírodou, spousta stromů a rostlin kvete, v úžlabí mezi dvěma hřebeny je to jako v deštným lese, rostou tu i masožravky. na sváču si zase trháme pomeranče, po tom se mi bude stýskat. jen škoda, že na ten divokej ostrůvek illa vedrá vidíme jen skrz stromy v dálce.

cesta dolů je mnohem rychlejší, potkaly jsme pár lidí, ti ale všichni byli autem, takže se připravili o tu krásnou cestu tam a zpět. dole v sant josep si dáváme kafíčko a bereme posledního stopa zpět do eivissy.

mezi kopci solné doly ses salines

vyfotili nás páni z madridu, kteří zrovna kontrolovali vysílač, potom jsme je potkaly i na letišti

sant antoni pěkně z výšky

večer jdeme z hotelu ještě na procházku po pláži. je tu úplná tma, moře odráží hvězdy a měsíc, vlny jsou jen slyšet. po promenádě beží pár pejsků s pánečkama a v restauraci, kde si dáme zmrzlinu sedí na poslední zápas barcy této sezony jen pár nadšenců.

eivissa II.

probouzíme se ve vyhřátým pelíšku. ráno jdeme do centra sant antoni do informačního stánku zjistit něco o spoji na neděli na letiště a samozřejmě, že žádnej takovej spoj neexistuje. znamená to, že se další den budeme muset přesunout na poslední noc zpět do eivissy, abychom odsud odletěly. 

po ránu se casa ocupada hemží návštěvami. kluci si už otevírají pivka a vypráví zážitky ze světa. jeden hippie s mikinou kostlivce, co ho známe už ze včerejška, nám maže předloktí tuhým parfémem, takovým mýdlem z afriky, který vydrží vonět celej den a vypráví nám o tom, jak je barcelona město prolezlý našvarem, založený na vysušené bažině a špatným podloží, tudíž z toho nemůže plynout nic dobrýho. a tak se vydal sem, na ostrov s křišťálovým podložím, kterej je zdravej a nedotčenej a když stanete pod nejvyšším vrcholem, můžete meditovat a čerpat energii země a hory.

my si místo pivka natrháme pomeranče a citróny v zahradě, děláme citronádu a vyrážíme na výlet po pobřeží. u sant antoni je řada pláží oddělených útesy, písčité a skalnaté poležení u vody a výhled na bizarní horu tyčící se přímo z moře vzhůru naproti v zátoce. na nejkrásnější pláži za máme sraz s harrym, ale nevidíme ho, ani se mu nemůžu dovolat, tak si na dřevěných schodech dáváme sváču, bio pomeranče jsou moc dobrý, mají hodně tlustou kůru a když se oloupou, jsou veliký jako mandarinky, ale moc sladký.

harry nás nakonec nějakým zázrakem našel a vede nás do té 'slíbené' vily, domu páru sto padesáti kilových angličanek, který ho v létě pronajímají za osum tisíc euro na týden. v zahradě sedí asi šest kamennejch a plastovejch buddhů, malej jednopodlažní domeček, pěkně udržovanej s bazénem, ale za takovou cenu jsem teda čekala i větší vodvaz. půjčujeme si od kluků kola, abychom se podívaly i někam dál a cestou za námi vyráží i dvě neohrabaný štěňata z domu. peláší s náma a jsou moc srandovní, do té doby, než zjistíme, že nás asi nevyprovází, ale chtějí s náma běžet celou dobu a na silnici je málej přejede auto. tak se s něma musíme vrátit a zavřít za něma bránu, mají tam ale svoje škvíry a zase běží za náma. už nám to nepřijde ani trochu roztomilý a tamara nadává, že nikdy nechce psa, tak je čapnu a zavřu vevnitř v domě, když si nedají říct. kůň v ohradě u cesty dost kouká, když už projíždíme tam a zpět asi popáté.

nejedeme daleko od pobřeží, cesta se vine středomořským suchým borovým lesem a kolem pár sadů a vinic. náš cíl je jihozápadní cíp ostrova se strážní věží, jedna z mnoha, který lemují celej obvod ostrova.

když už odbočujeme k útesu otevírá se nám za jakýmsi staveništěm výhled na siluetu ostrůvku es vedrá, asi dva kilometry od pobřeží, kterej je opředenej legendou o místě s velkou magnetickou silou. je to přírodní rezervace s omezeným přístupem, kde se vyskytuje spousta endemických druhů ptáků, ještěrek, bezobratlých živočichů a rostlin. jediná lidská stopa na ostrově je pár nepostradatelných majáků a kamenných sil. na svým průměru asi půl kilometru se tyčí do už na pohled neuveřitelné výšky asi čtyři sta metrů nad mořem, čímž skoro dosahuje i úrovně nejvyšší hory celé eivissy.

jsme na útesech, úplně růžových, vlny azurově modrýho moře se o ně tříští do bílé pěny.

chvilku hledáme strážní věž, místo s vyhlídkou do tří světových stran, za zády celá eivissa. kolem na moři plave spousta malinkejch ostrůvků, na každým další strážní věž tak, aby byly navzájem na dohled. slunce zapadá a místo se s každým ztrácejícím se paprskem magicky proměňuje.

zpět jedeme po silnici, kde celou dobu neprojede jediný auto. už se stmývá, v luxusním domě na nás čeká horká sprcha a potom cesta zpět do sant antoni. pejsky musíme po vřelém pokusu o další doprovod zase zavřít v domě.
tamara celou dobu básní o rybě, kterou si dnes určitě zasloužíme, tak jdeme do centra podívat se na zoubek nějaké restauraci. pár podniků je otevřenejch, ale nakonec volíme podle oblíbenosti mexický bistro, ve kterým se to, na rozdíl od těch ostatních, hemží spokojenejma zákazníkama. a po jídle palačinka nacpaná ovocem a zmrzlinou, tak snad ani nevadí, že nebyla ryba.

do casa ocupada přibyl další panáček, izraelec, kterej fakt vypadá jako ježíš. je moc chytrej, student fyziky, byl půl roku na erasmu v galicii a cestuje teď takhle sám před návratem do svaté země. otvíráme s ním vínko a protože neví nic o české republice, povídáme mu, jak to s tou naší zemí je, pěkně po pořádku už od jeskynních mužů. aby viděl, o co přišel, když o nás nic neví. a ježíš nám na oplátku vypráví celou historii židů, která se po pár skleničkách zdá asi ještě složitější než doopravdy je. v krbu dohořívá poslední dřevo, tak šup do té hromady peřin.