už sedíme v letadle, venku roste přímo z přistávací dráhy obří duha. vzpomínáme na sobotu...
ráno chceme s ježíšem (jmenuje se alan) a druhým panáčkem z barcelony, co vyrábí krásný šperky z kůže a kamenů, jít pronajmout auto a den jezdit do nej místech ostrova. když vyrážíme do města, slyšíme štěkat psa, teda fenku, co patří tomu panáčkovy z barcelony. jmenuje se luna, protože se prej narodila za úplňku. ten štěkot má ozvěnu, jakoby byla luna někde v jeskyni, což je dost podezřelý, protože jsme ve městě. panáček neváhá ani minutu a běží pro lana, který má schovaný ve svým nekonečným zavazadle. hned mu došlo, že luna spadla do studny. váže nějaký suky na laně, uvazuje ho na rumpál a vrhá se dolů do tmy. tohle všechno trvalo jen pár minut, za tu doby jsme my ještě vstřebávali, jak ta fenka mohla spadnout a jestli je tam voda a jestli máme zavolat hasiče a doufali jsme, že panáček ví, co dělá.
teď je někde dole ve studni luna i s panáčkem. alan vytahuje lunu s naší pomocí na laně, promočená se hrozně klepe a kňučí. normálně se nenechá od nikoho, až na panáčka, pohladit, ale teď musí přežít, že ji bereme do rukou. vypadá v pořádku. panáček na nás volá nahoru, že neví, jak se šplhá po laně. vážeme nějaký smyčky, aby se měl za co chytit. to lano je hrozně chatrný a doufejme, že bude dost dlouhý. se smyčkama to nějak vyšplhá, nahoře ho, špinavýho a mokrýho vytahujeme a všichni se obejmeme, protože je dost neskutečný, že se to povedlo. takovou odvahu jsem ještě neviděla, a taky měl zatracený štěstí.
ve městě jsou v sobotu ráno všechny půjčovny aut zavřený. loučíme se s ježíšem, necháváme panáčky napospas vlastnímu osudu v sant antoni a bereme stopa do eivissy. chytit tu není vůbec nic těžkýho, po pěti minutách už jedeme. v eivisse sháníme hostel, ale všechno je zavřený, tak obcházíme casas de huespedes podle plánku z info centra. jsou to byty upravený na takovej penzion, ta nejlevnější varianta. na internetu jsme našly i nějaký levný hotely, teď mimo sezónu jdou s cenama dolů, tak zkoušíme i hotel. když paní v recepci říkám, co jsem našla na internetu za ceny pokojů, směje se, ale nakonec to stejně vychází na jednu noc nejlevněji. ubytování máme v pěkným hotelu hned na pláži a můžeme vyrazit na výlet.
sant josep
jedeme do sant josep, mestečka pod nevyšším vrcholem ibizy. cesty nejsou moc značený, ale při hledání potkáme dědečka a ptáme se ho na cestu. moc neslyší a taky mu není rozumět, jen tak němě huhlá, rozumíme jen jméno hory talaia, ale stačí, když nám ukáže a je to jasný. za docela strmej výlez jsme odměněný výhledem do všech stran, moře na západě i východě, za eivissou i sant antoni, úplně ten pocit, jako na špičce ostrova. procházíme jarní přírodou, spousta stromů a rostlin kvete, v úžlabí mezi dvěma hřebeny je to jako v deštným lese, rostou tu i masožravky. na sváču si zase trháme pomeranče, po tom se mi bude stýskat. jen škoda, že na ten divokej ostrůvek illa vedrá vidíme jen skrz stromy v dálce.
cesta dolů je mnohem rychlejší, potkaly jsme pár lidí, ti ale všichni byli autem, takže se připravili o tu krásnou cestu tam a zpět. dole v sant josep si dáváme kafíčko a bereme posledního stopa zpět do eivissy.
mezi kopci solné doly ses salines
vyfotili nás páni z madridu, kteří zrovna kontrolovali vysílač, potom jsme je potkaly i na letišti
sant antoni pěkně z výšky
večer jdeme z hotelu ještě na procházku po pláži. je tu úplná tma, moře odráží hvězdy a měsíc, vlny jsou jen slyšet. po promenádě beží pár pejsků s pánečkama a v restauraci, kde si dáme zmrzlinu sedí na poslední zápas barcy této sezony jen pár nadšenců.
Žádné komentáře:
Okomentovat