eivissa II.

probouzíme se ve vyhřátým pelíšku. ráno jdeme do centra sant antoni do informačního stánku zjistit něco o spoji na neděli na letiště a samozřejmě, že žádnej takovej spoj neexistuje. znamená to, že se další den budeme muset přesunout na poslední noc zpět do eivissy, abychom odsud odletěly. 

po ránu se casa ocupada hemží návštěvami. kluci si už otevírají pivka a vypráví zážitky ze světa. jeden hippie s mikinou kostlivce, co ho známe už ze včerejška, nám maže předloktí tuhým parfémem, takovým mýdlem z afriky, který vydrží vonět celej den a vypráví nám o tom, jak je barcelona město prolezlý našvarem, založený na vysušené bažině a špatným podloží, tudíž z toho nemůže plynout nic dobrýho. a tak se vydal sem, na ostrov s křišťálovým podložím, kterej je zdravej a nedotčenej a když stanete pod nejvyšším vrcholem, můžete meditovat a čerpat energii země a hory.

my si místo pivka natrháme pomeranče a citróny v zahradě, děláme citronádu a vyrážíme na výlet po pobřeží. u sant antoni je řada pláží oddělených útesy, písčité a skalnaté poležení u vody a výhled na bizarní horu tyčící se přímo z moře vzhůru naproti v zátoce. na nejkrásnější pláži za máme sraz s harrym, ale nevidíme ho, ani se mu nemůžu dovolat, tak si na dřevěných schodech dáváme sváču, bio pomeranče jsou moc dobrý, mají hodně tlustou kůru a když se oloupou, jsou veliký jako mandarinky, ale moc sladký.

harry nás nakonec nějakým zázrakem našel a vede nás do té 'slíbené' vily, domu páru sto padesáti kilových angličanek, který ho v létě pronajímají za osum tisíc euro na týden. v zahradě sedí asi šest kamennejch a plastovejch buddhů, malej jednopodlažní domeček, pěkně udržovanej s bazénem, ale za takovou cenu jsem teda čekala i větší vodvaz. půjčujeme si od kluků kola, abychom se podívaly i někam dál a cestou za námi vyráží i dvě neohrabaný štěňata z domu. peláší s náma a jsou moc srandovní, do té doby, než zjistíme, že nás asi nevyprovází, ale chtějí s náma běžet celou dobu a na silnici je málej přejede auto. tak se s něma musíme vrátit a zavřít za něma bránu, mají tam ale svoje škvíry a zase běží za náma. už nám to nepřijde ani trochu roztomilý a tamara nadává, že nikdy nechce psa, tak je čapnu a zavřu vevnitř v domě, když si nedají říct. kůň v ohradě u cesty dost kouká, když už projíždíme tam a zpět asi popáté.

nejedeme daleko od pobřeží, cesta se vine středomořským suchým borovým lesem a kolem pár sadů a vinic. náš cíl je jihozápadní cíp ostrova se strážní věží, jedna z mnoha, který lemují celej obvod ostrova.

když už odbočujeme k útesu otevírá se nám za jakýmsi staveništěm výhled na siluetu ostrůvku es vedrá, asi dva kilometry od pobřeží, kterej je opředenej legendou o místě s velkou magnetickou silou. je to přírodní rezervace s omezeným přístupem, kde se vyskytuje spousta endemických druhů ptáků, ještěrek, bezobratlých živočichů a rostlin. jediná lidská stopa na ostrově je pár nepostradatelných majáků a kamenných sil. na svým průměru asi půl kilometru se tyčí do už na pohled neuveřitelné výšky asi čtyři sta metrů nad mořem, čímž skoro dosahuje i úrovně nejvyšší hory celé eivissy.

jsme na útesech, úplně růžových, vlny azurově modrýho moře se o ně tříští do bílé pěny.

chvilku hledáme strážní věž, místo s vyhlídkou do tří světových stran, za zády celá eivissa. kolem na moři plave spousta malinkejch ostrůvků, na každým další strážní věž tak, aby byly navzájem na dohled. slunce zapadá a místo se s každým ztrácejícím se paprskem magicky proměňuje.

zpět jedeme po silnici, kde celou dobu neprojede jediný auto. už se stmývá, v luxusním domě na nás čeká horká sprcha a potom cesta zpět do sant antoni. pejsky musíme po vřelém pokusu o další doprovod zase zavřít v domě.
tamara celou dobu básní o rybě, kterou si dnes určitě zasloužíme, tak jdeme do centra podívat se na zoubek nějaké restauraci. pár podniků je otevřenejch, ale nakonec volíme podle oblíbenosti mexický bistro, ve kterým se to, na rozdíl od těch ostatních, hemží spokojenejma zákazníkama. a po jídle palačinka nacpaná ovocem a zmrzlinou, tak snad ani nevadí, že nebyla ryba.

do casa ocupada přibyl další panáček, izraelec, kterej fakt vypadá jako ježíš. je moc chytrej, student fyziky, byl půl roku na erasmu v galicii a cestuje teď takhle sám před návratem do svaté země. otvíráme s ním vínko a protože neví nic o české republice, povídáme mu, jak to s tou naší zemí je, pěkně po pořádku už od jeskynních mužů. aby viděl, o co přišel, když o nás nic neví. a ježíš nám na oplátku vypráví celou historii židů, která se po pár skleničkách zdá asi ještě složitější než doopravdy je. v krbu dohořívá poslední dřevo, tak šup do té hromady peřin.