eivissa I.

stejně nárazově, jako kupuju letenky na ibizu pro nás dvě s tamarou, před odletem tisknu nějakýho průvodce, ať se tam neztratíme. všichni katalánci v barceloně na mě užasle zírají, proč sakra beru sestru na ibizu v zimě, když se tam jezdí přece v létě zapařit?! a je zima! o víkendu rozbíjíme led v zamrzlým miesově pavilonu a teď baleárskej ostrov. jednoduše tak nějak doufám, že to nebyla chyba, a že tam objevíme i něco jinýho než desítky zavřenejch uřvanejch disco klubů se stoeurovým vstupným pro španělský celebrity.

letíme moc brzy. irští letušáci jsou určitě všichni teplí, protože tak chodí, mluví a jemně ve vzduchu krouží rukama, ukazují, jak máme po křídlech unikat z letadla se záchranýma vestama. letadlo vzlítne z barcelony, stoupá, stoupá, je vidět jen moře a nebe před východem slunce, od horizontu se nahoru prolínají všechny barvy spektra a už klesááá, vidíme ostrov a města a bílý pláně ses salines s vysušenou solí. přistáváme ani ne po hodině letu. slunce vychází až na ostrově.

ibizská katalánština je samozřejmě jiná než barcelonská, mají i jiný členy, se, sa, ses, sas, tak jsem z toho zase zmatená.

do hlavního města eivissa se zamilujeme na první pohled. nevím, co jsme čekaly, ale rozhodně ne takovou nádheru. opevněný starý město v kopci s katedrálou a hradbama na vrcholu útesu nad zátokou, kde nás úplně rozcuchá studenej vítr jednoho z pár zimních dnů. bílý ladný město s plochýma střechama a oblýma hranama stěn, říms, atik, obrubníků a zídek, všude bilý vápno vápno vápno, prázdný město, nikdo tu. ani noha, ani turista, jen babka nese po hradbě v igelitce nákup  z přístavu a děda venčí malýho pejska, taky bílýho. úzký uličky se klikatí strmě nahoru ke katedrále, někde se protáhne jen jeden člověk, někde projede i auto. jedině hradba není navápněná, ale kamenná, je ze šestnáctýho století a obrovská, šplhá se šikmo vzhůru, takže všechny ty bílý oblý domečky stojí až vysoko nad moderníma domama a hotelama v přístavu.

katedrála je malá, ale na vrcholku hory se stejně tyčí nad klášterem, domečkama, hradbou, útesem a mořskou hladinou. vítr fouká, ale slunce se snaží a vše zelený kvete, nad útesem lítají racci a jedna volavka, dole v přístavu pidilidi, na pláži taky ani noha. azurová voda, líce schodů vyzdobený barevnýma katalánskýma kachlem, kde je ulice moc prudká poslouží schody. odpoledne končí škola a ulicemi běhají ječící děti. bastion je jako památka unesco pečlivě popsanej, snad každej kámen něco znamená, catalá, castellano, deutsch a english. chodník kolem katedrály vysázenej oblázkama, v hradbě pod katedrálou síť tunelů, zpřístupňující ji ze všech stran. z druhé strany skály se otvírá výhled na východ, na pohřebiště v protějším svahu a na jeho hraně řada větrných mlýnů.

narážíme na desítky diskoték zejících prázdnotou, jako po konci světa. vše je zavřený. půjčovny aut, motorek, skůtrů, kol, hotely, hostely. jen pár obchodů, kaváren a restaurací zůstává věrných místním.

hned pod tím bílou unesco horou malý město a přístav a veliká bažina, plná rákosí, asi nějaký chráněný území, nekompromisně ukončující město tam, kde skoro ani nezačalo. za rákosím je už jen samý logistický haly, zavřejný nebo rozestavěný hotely, apartmány, supermarkety a samozřejmě diskotéky. v eivisse je betonová dlažba s vyraženým ornamentem, kterej je hodně vysokej, tak se po tom nechodí zrovna nejlíp a tamara s botkama z h&m za tři eura pořád skučí.

dojdeme az na plaz talamanca s bělostným pískem, spoustou mušliček a naplavenýma polštářema už vysušenejch voňavejch řas. ve dvou barech pár lidí srká kávu a pojídá ještě voňavější pečený ryby. projdeme se po dřevěné promenádě, vypadá to tu jak na havaji, pražící slunce nás vyslíkne do triček a že tu není, kdo by nás vyfotil, fotíme bláznívý plážový fotky samospouští a ani jedna z nich nevyjde.

všude píšou helado helado, ale celý rybářský městečko je prázdný a zavřený, tak si nedáme zmrzlinu, ale croissant s kávou v dalího croissanterii, kde sedí i majitel, kterej fakt vypadá jako dalí, s nakrouceným knírem jako ten croissant.

jdeme zase nahoru do bílýho města, ale ne za hradbu do unesca, ale jen do podhradí hledat nějakej dům z průvodce. nakonec se ukáže, že co není unesco, je cikánskej slum. malý cikánský holky, tak desetiletý, asi sedum jich je  ve stejných trikách, který si vytahujou a stahujou přes svoje hladový pupky. tamča byla nervózní a mně to přišlo vtipný, do té doby, než nás začaly štípat do noh, otvírat mi batoh a sprostě na nás vykřikovat, tak sem na ně vytáhla foťák a to je zahnalo dovnitř do polozbořenejch špinavejch baráků. a pod tím krásným útesem v azurovým moři pod katedrálou a pod slumem leží nákupní košík, rezavej dřez a spousta odpadků.

radši mizíme, zpátky přístavem nikoho, nakoupíme jídlo v sámošce a vyrážíme autobusem do sant antoni na východní pobřeží. už je večer, tma, musíme se ptát na cestu k pláži, kde máme sraz s couchsurferem, paní nám radí a tamara rozumí, že máme jít kolem vejce (tohle slovo jsem vyřadila z jejích instrukcí, jakože je málo pravděpodobný, že půjdem na pláž kolem nějakýho vejce). když dojdeme k přístavu, první co vidíme je samozřejmě velký vejce, asi nějaká kolumbovská hříčka a tamara má z toho velkou radost, že rozumí líp než já.
malá odbočka: couchsurfing. zaregistrujete se na internetu na mezinárodním serveru, kde lidi nabízejí svoje 'gauče' - pohovky, postele, volný pokoje, podlahu - na přespání na pár dní zadarmo, tedy za flašku, za umytí nádobí, protinabídku vešeho gauče doma apod. takže když někam jedete, kamkoliv, nehledáte hostel, ale lidi, kteří na onom místě bydlí, s probou, jestli nemají volnej gauč.
na pláži čeká na kole peruánec harry, náš couchsurfer, kterej v létě nechává u sebe spát lidi ve squatu bez vody, ale nám slíbil něco jako volnej dům i s teplou vodou a se vším. když nás ale vyzvedne, je jasný, že žádnej luxusní dům nebude, ale vede nás do své casa ocupada. trošku se děsím, nevím jak tamara, ale uvidíme, co to bude a na pár dní to snad přežijem. nakonec je tenhle dům docela příjemný místo, v krbu celej večer hřeje oheň, kolem banda hippíků, kluk od vedle, kde nemají ani elektřinu, kočka, pes, který různý okolnosti vyhnaly většinou z barcelony na rajskej ostrov, a vypráví moc zajímavý příběhy, kuchyň a 'koupelna' funguje jako na chatě - voda v kanystrech - a žádnej gauč, spíme na největší posteli šéfa harryho, protože jsme větší než všichni hippie a peruánci dohromady.