estoy mudando

už jsem vyčarpala místo na blogger.com, tak se stěhuju na wordpress.com
adresa pokračování blogu je:

http://marifromthere.wordpress.com/

 nos vemos por allí! -m

calatrava

v roce 1957 byly ve valèncii záplavy, který některý ulice zaplavily až do výšky pěti metrů. město na to reagovalo rozhodnutím odklonit řeku na jih mimo město, kde nemohla nadělat takový škody, a její koryto ve městě měla zabrat silnice. pro velký protesty obyvatel ale silnici nepostavili a vybudovali místo ní sedum kilometrů dlouhej zelenej pás obklopující město jeden dlouhej park a spousta hřišť, překlenutý spoustou nových a starých mostů a lávek.
na samým konci, kde začíná vysušená delta a roste přístav, přes kterej vede dráha formule 1 (starý centum valèncie bylo stejně jako barcelona obehnaný hradbou dál od moře, ze strategických důvodů trochu dál od samotných pláží a přístavu), postavil  roku 2005 architekt calatrava el palau de les arts reina sofía.

calatrava se narodil v benimamet, což je od valèncie kousek, takže je to skoro rodák. jeho dinosauří konstrukce přitáhla do města spoustu turistů, a tak se město asi rozhodlo, že mu nechá volnou ruku a ať se rozšoupne. a taky že jo. teď už se to jmenuje 'ciudad de las artes y las ciencias', je to vpodstatě celá čtvrť,  a jak řekla jedna spolužačka, je to jako dívat se na obrovskej obraz zblízka a nemoc si odstoupit. asi by na to každej měl dostat helikoptéru (což by možná už ani moc nehejblo s rozpočtem).

puente de l'assut de l'or

ágora, nejnovější kousek (2009)

pohled z el oceanográfico, krásnýho mořskýho centra od candely

museo de las ciencias príncipe felipe

phoebe, moje valencijská hostitelka, v l'umbracle

l'hemisfèric

a nakonec 'veles e vents', chipperfield vznášející se v přístavu

las fallas en valència

spolujízdou do valencie mě vzal francouz, kterej neuměl mluvit jinak než francouzsky. s napnutím všech sil, celou slovní zásobou, hlavně katalánskou, a velkou dávkou představivosti jsem si s ním během cesty dokázala i povídat. vyhodil mě za čtyři hodiny a patnáct euro u centra valèncie a začal ohňostroj.

už od začátku nechápu, co se to děje. slunce pere jako v srpnu, takže z ohňostroje není vidět ani světýlko, ale slyšet je všechno určitě i v barceloně, že si musím zacpat uši, aby mi nepraskly bubínky. později mi phoebe (kamarádka, u které jsem tam přespávala) vysvětluje, že ty ohňostroje ve dvě hodiny tu jedou každej den už od začátku března. jmenují se mascletà a nejde o světla, ale právě o ten rachot. ostatně celá valència duněla ránama petard od rána do rána, je to takovej půlměsíční silvestr. a z petard španělé nemají vůbec respekt, už z kočárků nemluvňata vesele házejí pyrotechniku pod nohy kolemjdoucích a rodiče je v tom nadšeně podporují a zapalují jim další.

valència se mi představuje jako hlučný město narvaný turistama s plnejma papírovejma pytlema jídla z mekáče. rány, záblesky jisker a ohně, dunění, svištění petard kolem hlav v těch nejnečekanějších chvílích mi evokuje válečný scény z filmů. občas musí jet sanitka, ale všichni vesele zapalují dál.

centrum projdeme za chvíli, je to asi krásný, ale nějak si to v tom hluku nedokážu vychutnat. na plaza de la virgen stojí něco jako dřevěná hranice, na kterou se budou ve sváteční neděli a pondělí pokládat květiny.

všechny ostatní sochy, fallas, který stojí prakticky na každé větší křižovatce nebo ulici, už mají jinej charakter. jsou to dřevěný konstrukce s polystyrénovou kůží (dřív to vyráběli z papírmašé), obří sochy satiricky zobrazující nějaký celebrity, politiky, aktuální události. jsou fakt nechutně kýčovitý, asi jakobyste plastový dětský figurky nebo komiksový postavy zvětšili do nadživotní velikosti, třeba vysoký jako třípatrovej dům. zaplatí za tu výzdobu prej milióny eur, za ohňostroje další milióny, a pak to všechno spálí a ještě daj na frak životnímu prostředí. ale město si stejně vydělá, ani se nedivím, když se na to každoročně jezdí podívat tři miliony lidí.

u každé falla stojí velikej stan na fiesty, teda spíš na jednu velkou fiestu, která se taky táhne od začátku března, až do podnělí 19., kdy se slavnostně všechny fallas spálí, tak jako u nás končí zima vynášením morany. večer v ulicích rozsvítí 'vánoční' výzdobu a jde se na fiestu. fiesta končí tak v šest, sedum ráno, takže máte čas do dvou se vyspat, protože nejpozději ve dvě začíná zase dunět celý město, ne-li dřív, protože k té hlavní mascletě v centru se přidávají další dílčí masclety jednotlivých čtvrtí.

k fallas patří taky každodenní nekončící průvody v tradičních kostýmech a účesech za doprovodu španělské cimbálky.

 paella čerstvě z ulice na ohni založeným uprostřed silnice, oběd pro zaměstnance a návštěvníky fiesta-stanu

muy típico valenciano, zvonice katedrály

přístav je už od města docela vzdálenej, tak si nemusím zacpávat uši a nad valencií se vznáší spousta bílejch obláčků po těch ranách, co ve třiceti stupních na slunku mají zahnat zimu.

a la playa

návrat z party před úsvitem je tichá procházka po kamenné dlažbě plážové promenády. klubový disco šílenství pár set palem za váma, po pravé straně odpočívající restaurace, po levé světlej dlouhej pruh písku a za ním tma. moře se na první pohled dá jen tušit z pár odlesků hvězd, měsíce a pár majáků, ale pravidelně se připomene vlnou, která se teď v noci těsně u pláže zvedne do neuvěřitelné výšky několika metrů a celá ta bílá zdvižená masa dunivě spadne na pláž, kde se rozbije na tisíc kapek a jeden širokej jazyk se doplazí dál a smočí kus ještě suchýho písku. všechno to dunění je lehce zastřený vaším dočasně zchromlým sluchem od nadupanejch repráků. noční moře je dramatický a nahání strach, je to úplně jiná voda než za dne.
ráno vlny utichnou, jen za větrných dní se zvedají dál na moři u oblíbenejch pláží surferů, windsurferů, kitesurfesů, pádlujících surferů, a všech pseudosurferů, kteří třeba s přicházející korunou zpevní svaly a sjíždí vlnu po vlastním těle.

teď je moře veselý, leskne se, šumí. vyzývá ke vstupu na pláž, osvobození se od bot a bosky dojít až k vodě a dotknout se mírné vlny, co si hraje u břehu. já ji i ochutnávám, jestli je pořád ještě slaná a vždycky je. písek je jemnej, ale úplně beachvolejbalovej bez kamínků je jen někde. ten čerstvě mokrej od vln se leskne jako zlato, moře ho omývá pořád dokola a pomalu odhaluje malý škeble a třpytivý kamínky jako poklad. když žádná vlna dlouho nepřichází, ztrácí svůj lesk a je to zase jen suchá drť, písek, do kterýho se položíte a nemusíte mít ani nikoho ssebou, ani knížku, ani foťák, ani peníze, jen sebe v tom písku a koukat do nebe na racky nad váma a poslouchat tu ohromnou vodu, co se zase v noci stane divokým zvířetem.

a já, že teď u moře bydlím, můžu říct, že žít u moře je ohromný, asi jako žít na samotě, v horách, za polárním kruhem, na pustým ostrově, stačí dojít na tu pláž a nadechnout se. kouzlo barcelony je v tom, že když se vrátíte nohama na zem, jdete domů, kolem vojska stožárů v pozoru v přístavu, muzikantů, tanečníků, loutkařů s kloboukama, co se pomalu plní eurama, na kole všema alejema po všech cyklostezkách kolem zahrádek tapas barů a kaváren, slunících se lidí, pivo, víno, kolem běhají děti, padají, brečí se a smějí, po pětiproudovkách jedete úplně sami, protože všichni jsou v parku a musíte objet pár bloků, protože zavřeli jednu ulici a prostřeli si slavnostní stoly přímo uprostřed silnice a s touto větou bych mohla pokračovat donekončena. sálá tu španělská energie, umění užívat si života.

fin de semana

tento víkend byl relax, jen jsem se procházela a jezdila na kole, ležela na pláži s knížkou, byla nakupovat, dlouho spala, každej den hrála beach volejbal, bolí mě celý tělo, ale je to krása!

el cementerio montjuïc

lluís companys, jacint verdaguer, rodina güell, ildefons cerdà, joan miró a spousta dalších důležitých osobností je pohřbeno na jižním svahu montjuïcu. místo osobností, místo dojmů. obrovskej hřbitov překvapivě blízko centra, zabírá plochu celé poloviny hory odvrácené od města směrem k průmyslovýmu přístavu. je tak velkej, že tu vede hřbitovní autobusová linka. v dolní části jsou eklektický mauzolea a hrobky z konce 19. a začátku 20. století (je tam i jedna 'neoegyptská') a směrem nahoru se hroby zmenšují a skládají na sebe do 'paneláků' plných okýnek s jednotlivými hroby.

la piedra fundamental

ať si říká kdo chce, co chce, erasmus je tu v prvé řadě od toho, abychom studovali. a tady se studuje fajn, akorát z toho bolí hlava, jak se člověk musí soustředit na catalá, castellano, english s tak silným španělským přízvukem, že ani nepoznáte, co to vlastně je, a většinou koktejl všeho dohromady. a aby to v hlavě pěkně dunělo, solí nám tříhodinový sady přednášky, ani o píď míň.

tenhle semestr mám předmět mito y arquitectura en occidente, mýty a architektura na západě. vybrala jsem si ho proto, že ho učí stejnej profesor jako estéticu minulej semestr, takže už vím, že nenalívá žádný koktejly, ale čistou castellano a krásně vypráví většinou o věcech, o kterých nic nevím.

a o čem ten předmět vlastně je? povídá nám o tradicích, božstvech, mýtech, kultuře, jak se do architektury a kultury dneška vryly některý rituály, který vznikly třeba už v antickým řecku, v římě, egyptě. jeden z těch rituálů je třeba pokládání základního kamene. to zná přece každej, ale po přednášce tento týden jsem zjistila, že jsem o tom nevěděla vlastně nic.
základní kámen se pokládá v počátku nové konstrukce. této slavnostní příležitosti se většinou účastní politici nebo celebrity, záleží na důležitosti stavby, ale zpravidla ne stavitelé ani architekti. tak to bylo už v mezopotámii, kdy základní kameny pokládali králové, kteří samozřejmě při vlastní stavbě nefigurovali. do základních kamenů je vyvrtaná díra na kovovej dutej válec, do kterýho se ukládají 'oběti'. dnes jsou to noviny ze dne pokládání základního kamene nebo alespoň titulní list, pár mincí, který zrovna platí na daným území a třeba flash-disk nebo cokoliv, co obsahuje základní výkresy stavby, alespoň půdorysy. dřív to byly polodrahokamy, zlato, stříbro, šperky, mince a taky výkresy. tyhle věci se tam dávají jako cena za to, že dům bere svými základy nebo celými podzemními podlažími prostor z podzemí, který je primárně místo bohů, místo zasvěcený mrtvým k hledání cesty přes řeku styx, a abychom je stavěním v jejich teritoriu 'neprobudili' a nenahněvali bohy podsvětí, jsou to vlastně pro ně takový úplatky. mezopotámie leží v oblasti častých záplav a stavěli z nepálených cihel, takže ty domy byly často odplavený nějakou povodní, a proto jsou tam ty plány. jako základní kameny používali kámen anebo alespoň pár pálených cihel, který i s plány uvnitř dávali do základů a několika míst ve stěnách, aby po odplavení domů mohli staré plány najít a postavit úplně stejnej dům na stejným místě, protože s tímto řádem už se bohové smířili a nechtěli je dráždit novou extravagancí.
osoba pokládající základní kámen musí předstírat manuální práci, dneska celebrita na dvanácti centimetrových jehlách vezme lopatu a pózuje na fotky, králové starověkýho předního východu nosili na hlavách těžký terakotový nádoby, čímž si zaprvé odbyli manuální práci a zadruhé se tím odřízli nahněvaných bohů shlížejících zhůry. tím se stali na moment obyčejnými smrtelníky (tito králové byli už zaživa pokládáni za bohy a za nesmrtelné).
a proč teda nepokládají základní kameny architekti? například ze starověkýho egypta známe jménem pět architektů, z toho jen u třech je jistý, co postavili, znichž jeden byl/je 'bůh'. obecně vzato architekti nejsou důležití, jsou to řemeslníci. slouží kultuře své doby, ale za tuto kulturu nejsou zodpovědní. tuto zodpovědnost, tudíž i zodpovědnost požehnání stavbě, nesou panovníci, politici, uznávané osobnosti, celebrity.
pan profesor to říkal mnohem napínavěji, udělal z toho tříhodinový thriller, ještě se mám co učit.

el capítulo del sábado

odjíždí další návštěva, na poslední chvilku ukazuju šébě s martinem chipperfieldovo město spravedlnosti. původně sice bylo v plánu vyrazit na montjuïskej hřbitov, ale vyhlídka na vstávání v sedum nás utvrdila v tom, že chipperfield bude stačit. hřbitov na montjuïcu neuletí, půjdu tam jindy, jsem na to zvědavá.

při příležitosti zjišťování informací o tomhle hřbitově mi sabria povídala o pohřbívání berberů. když zemře blízký člověk, všichni jsou k pozůstalým šetrní a snaží se jim vše ulehčit. žádný pohřební služby a ždímání peněz. rodina uspořádá velikou hostinu pro všechny známé a rodinu. když jdou k řezníkovi, ten pozná, že člověk nakupuje víc než obvykle, a ptá se, k jaké příležitosti se pořádá hostina (tady na tu otázku má arabština konkrétní slovo, mají spoustu takových spešl slov, třeba slovo, který se říká, když si člověk dá koupel a zrovna vyleze z koupelny a je takovej čerstvej, vydrhnutej, jako novej). když zjistí, že hostina je pohřební, dává celej nákup ochotně na dluh a přihodí některý nejlepší podpultový kousky. tělo zemřelého se speciálně omývá, potom ho zahalí do obyčejnýho bílýho plátna a je obřadně pochováno v zemi. nepoužívají rakve, nespalují těla. jak se narodíš i zemřeš. všechno je přirozený, bez ozdob, šperků, pozůstalí nenosí černou. po několika letech není po těle v zemi ani stopa. tradičně se lidé pohřbívají na místo pohřbení své matky.

je nádhernej den, slunko pálí a úplně člověka nabíjí energií a optimismem. už si můžu sundat bundu i svetr a chodit po městě jen v tričku. čtu novou knížku, co mi půjčila eva, podrobnou historii urbanismu barcelony v deseti lekcích, tak jsem si dnes dala druhou lekci u moře. na pláž vyrazili úplně všichni, někteří už šli i do plavek a hrají beach volejbal, odpolední procházka se zmrzlinou, na obzoru hejno plachtenic a vzadu za mnou se s rozečtenými řádky tvoří vedle římskýho barcina rybářská čtvrť, která se hned bourá a na jejím místě roste velká pevnost ciutadella. na moři čekají šiky obchodních lodí se zbožím z celýho světa, až jim král, sledující přístav z nádherné věže palau reial u katedrály, dá povolení k zaplacení mýtného a vyložení zboží v přístavu. a už sedím na velké pláži, která ale neslouží k rekreaci, ale jako vojenský cvičiště, v přístavu celá flotila filipa V. a z barokního náměstí plaça de palau shlíží k moři královna a kyne choti na rozloučenou a šťastné shledání po válečném tažení. úžina mezi ostrůvkem, na kterým zrovna sedím, a pobřežím je navezena novou zemí a na vzniklém poloostrově vojácí staví nový rybářský městečko barceloneta. bourají se hradby, bourá se nenáviděná pevnost ciutadella a přehuštěné město se chystá na rozšíření. sedm let po bombardování města z montjuïcu se místo kamenné pevnosti ciutadella zelení prostorný park, cerdá rýsuje nový plán barcelony a mřížka už roste. l'eixample. barcelona se jedním nádechem rozrůstá z černého švába skrčeného mezi hradbami u přístavu v dámu s krajkou. nevídaný ornament xaflánových čtverců je na světě. auta a tramvaje se rozjíždí kilometry dlouhými rovnými ulicemi a baceloneta už není násobitelem rozlohy ohrazeného města, ale jen ocásek obří metropole. buržoazie se chce bavit a o víkendu nestačí park. buduje se pláž, na kterou už dvě stě let chodí lidé tak jako já, otevřít si knížku, chytit hřejívé paprsky a skočit do moře.

odpolední jogging vyčerpá kus nabité sluneční energie, dnes zaběhnu v parku kolem palau reial do opuštěnýho ramena cesty a objevuju oblíbený místo les cortskýho ptactva. v trávě hledají něco k snědku vrabčáci, tam na mě modrým pírkem blýskne sojka, v korunách palem se rozezpívali papoušci a na nebi krouží straky a racci.

casa batlló y otros

další návštěva z domova: šéba s martinem. máme první odevzdání v novým ateliéru, tak se jim věnuji až po pár dnech. čeká nás casa batlló, dračí dům.

podkroví

světlík

nouvelův park

pejsek tančí sardanu

v rajské zahradě katedrály se podle tradice chovají husy