a la playa

návrat z party před úsvitem je tichá procházka po kamenné dlažbě plážové promenády. klubový disco šílenství pár set palem za váma, po pravé straně odpočívající restaurace, po levé světlej dlouhej pruh písku a za ním tma. moře se na první pohled dá jen tušit z pár odlesků hvězd, měsíce a pár majáků, ale pravidelně se připomene vlnou, která se teď v noci těsně u pláže zvedne do neuvěřitelné výšky několika metrů a celá ta bílá zdvižená masa dunivě spadne na pláž, kde se rozbije na tisíc kapek a jeden širokej jazyk se doplazí dál a smočí kus ještě suchýho písku. všechno to dunění je lehce zastřený vaším dočasně zchromlým sluchem od nadupanejch repráků. noční moře je dramatický a nahání strach, je to úplně jiná voda než za dne.
ráno vlny utichnou, jen za větrných dní se zvedají dál na moři u oblíbenejch pláží surferů, windsurferů, kitesurfesů, pádlujících surferů, a všech pseudosurferů, kteří třeba s přicházející korunou zpevní svaly a sjíždí vlnu po vlastním těle.

teď je moře veselý, leskne se, šumí. vyzývá ke vstupu na pláž, osvobození se od bot a bosky dojít až k vodě a dotknout se mírné vlny, co si hraje u břehu. já ji i ochutnávám, jestli je pořád ještě slaná a vždycky je. písek je jemnej, ale úplně beachvolejbalovej bez kamínků je jen někde. ten čerstvě mokrej od vln se leskne jako zlato, moře ho omývá pořád dokola a pomalu odhaluje malý škeble a třpytivý kamínky jako poklad. když žádná vlna dlouho nepřichází, ztrácí svůj lesk a je to zase jen suchá drť, písek, do kterýho se položíte a nemusíte mít ani nikoho ssebou, ani knížku, ani foťák, ani peníze, jen sebe v tom písku a koukat do nebe na racky nad váma a poslouchat tu ohromnou vodu, co se zase v noci stane divokým zvířetem.

a já, že teď u moře bydlím, můžu říct, že žít u moře je ohromný, asi jako žít na samotě, v horách, za polárním kruhem, na pustým ostrově, stačí dojít na tu pláž a nadechnout se. kouzlo barcelony je v tom, že když se vrátíte nohama na zem, jdete domů, kolem vojska stožárů v pozoru v přístavu, muzikantů, tanečníků, loutkařů s kloboukama, co se pomalu plní eurama, na kole všema alejema po všech cyklostezkách kolem zahrádek tapas barů a kaváren, slunících se lidí, pivo, víno, kolem běhají děti, padají, brečí se a smějí, po pětiproudovkách jedete úplně sami, protože všichni jsou v parku a musíte objet pár bloků, protože zavřeli jednu ulici a prostřeli si slavnostní stoly přímo uprostřed silnice a s touto větou bych mohla pokračovat donekončena. sálá tu španělská energie, umění užívat si života.