sábado: verano - domingo: primer adviento

o víkendech často chodím pracovat do města do bytu k evě. většinou jedu na kole, je to asi 25 minut cesty a je to rychlejší než metrem, protože to bych musela celkem nešikovně přestupovat.

už cestou vždycky koukám kolem, na to krásný město, a pokaždé si říkám, kdy už bude ten volnej víkend, kdy se půjdem jen tak projít po barceloně, do nějakýho parku nebo za barcelonu na výlet a odpočinout si.

vánoční ozdoby nejsou novinkou, ale tento víkend už jsou fakt v každé ulici a pokaždý úplně jiný. asi to bude dost cirkus, až to rozsvítí.

a toto už jsme v calle princesa, tam kde bydlí ty dvě český princezny

 v bytě s krásným balkonem do hodně živé ulice, je to sice jednoproudá jednosměrka, ale protíná skoro celý centrum a procházejí jí všechny demonstrace a průvody. odpoledne tu i teď asi na hodinu svítí slunce, tak se jdeme vždycky na chvilku ohřát na balkon, protože jinak se vevnitř pořád drží ten letní interiérovej chládek.

 takže toto je místo, kde trávím víkend. u stolu nad třema monitorama.

 ale vaříme si v takhle krásně barevné a veselé kuchyni,

 a jíme ze stejně veselých talířů,

 a nádobí myjeme barevnou vodou... ne, voda je normální.

a když je takhle krásnej den, musíme se na chvíli provětrat. vezmeme kola a jedeme kousek do přístavu, kde tak, jako v létě, hrají na každým kroku,

 nejfrekventovanější je to v ulicích k plážím,

 s tím rozdílem, že listí už opadává,

 vánoční ozdoby visí, a tady jsou krásnější než kde jinde - ryby, kterým se stříbrný šupiny chvějí ve větru.

 ale je dvacet stupňů, takže nic nebrání tomu, dát si nějakej dobrej kopeček španělský zmrzliny

 nebo cupcake?

 a pokaždé, když znovu vidím pláž, je to, jako vidět moře poprvé, musím se ho dotknout a ochutnat.

 a kdo v barceloně nemá fotku se zmrzlinou u moře poslední listopadovej víkend, tak to podle mě dost prohrál!

 a eva ráda pózuje, tady asi nechtěla, aby jí moře odneslo tu zmrzlinu, no byla fakt dobrá. daly sme si ji v obchůdku, kterej je moc pekně nadesignovanej a nejen, že tam všechno dobře vypadá, ale taky ta zmrzlina je fakt jedna z nejlepších. mají pár klasických a spoustu zvláštních příchutí, takových nevídaných kombinaci. každej druh zmrzliny má jinou chuť, ale aji jinou strukturu a jinak rychle se roztýká.

 pakistánec prodává cervezu-colu-bier

barcelonetská klasika

 průhled barcelonetou se čtyři metry širokejma ulicema na zámek na montjuïcu

 a první adventní neděli se jdeme projít taky odpoledne, ale o hodinu později, to znamená, že slunce už je pryč a vánoční rej se rozjíždí na plný obrátky.

 caixa catalunya, ústředí katalánské banky, naproti katedrále a je nasvícená líp než katedrála při sváteční mši

 vánoční trh svaté lucie je hodně přírodní. je to jakoby prodávali les po kouskách. na vetšině stánků jsou jen figurky do betlému nebo betlémy, takový lesní domečky, jako sme stavěly jako malý na chatě. prodávají tu nařezaný větve nebo kmínky, na kterejch je namalovanej ošklivej kýčovitej obličej s vyplazeným jazykem a má to dvě nohy a uši myslím, asi by to mohlo být něco jako pes. vzadu se to dá otevřít a v do dutiny toho kmínku něco dát. jsme si říkaly, jestli do toho nedávaj dopisy papá noelovi (otec vánoc, španělská obdoba ježíška, ale je to děda jako santa claus, žádný mimino) nebo dárky. každopádně to bude něco tradičního, protože to tam je na každým druhým stánku.

 a potom jsme došly k té temné neosvícené katedrále, světlo prosvítalo jen malinko vitrážema zevnitř. a já v katedrále ještě nebyla, tak jsem evě řekla, že musím teď a šly jsme. a zrovna byla mše první neděle adventní. katedrála je úchvatná.

na stopě jsou uprostřed kleneb ty nejhezčí svorníky, co jsem kdy viděla, s vyobrazením španělských králů. a okna jsou zakrytý, protože na střeše se staví a ti králové tam visí mezi igelitama, a bílou igelitovou peřinou v kupoli.

nada nuevo

pomalu končí semestr, tak máme spoustu práce do školy a není moc volnýho času. naposledy jsem fotila už ani nepamatuju. udělaly jsme s evou hodně změn v projektu a máme teď asi dva týdny na to, to dodělat úplně. a jak je ten dům velkej, je to spousta rýsování.
ulice už jsou připravený na vánoce, všude vánoční světýlka, ale rozsvítí je asi až v prosinci. působí to tak nějak nepatřičně, protože to tady teď vypadá asi jako u nás v září. ale objevila jsem jedno místo, kde sněží, na villaroel 106,  ve skleněné kouli ve výloze.
tento týden jsem absolvovala dvě český večeře, jednu vařil slovák, ta byla moc dobrá, a jednu sme vařily s evou a jitkou, ta byla taky dobrá, ale bramboračku jsme připálily, bramboráky nebyly tak moc česnekový, jak by měly, a závin se rozpadal v ruce. no fakt kuchařky tyhle architektky. ale španělům chutnalo.
středomořskej monzun už odcestoval někam dál do evropy, je hezky a o víkendu chceme s norama na pláž zahrát si beachvolejbal. juchuu

buenas migas

llueve. llueve muchísimo pero está bonísimo. prší.

možná už jsem to psala, ale zkusím to ještě jednou. tentokrát to nebude o pilinách, ale jen o té vodě. el domingo empezó a llover. v neděli začalo pršet. en lunes está lloviendo. v pondělí prší, na facebooku se objevují samý depresivní erasmácký statusy, jak každej chce domů, někteří se fakt sbalí a letí. el martes sigue siendo a llover. a v úterý dál. a tak je po pár dnech nepřekonatelné chuti na něco dobrýho, kterou překoná ještě nepřekonatelnější letost jít něco koupit, dobrý se rozhodnout vytáhnou čísi polámanej deštník a vyrazit ven. (jestli máte ty holinky, tak ano!)

a pokud jsem kdy psala, že tu prší docela silně, tak to, co jsem viděla dnes, nebyl déšť, ale zalívání barcelony. tak jako v létě umývají barri gotic a raval tryskovýma hadicema pěkně pod tlakem, tak na podzim obloha tryskově opláchne celý město po tom dusným létě. a taky prašným, protože dnes jsem viděla barcelonu. myslím viděla, opravdu viděla. každou barvu na mozaice fasády casa batló, každej odstín šedivé kamenné dlažby, město dostalo sprchu a pro mě to bylo jako by mi nasadily brýle s tou správnou dioptrií. a je to tu ještě barevnější. už vím o tom prachu, kterej potáhl přes léto barcelonu, ale vím o něm až když zmizel v kanálech, v řece a v moři.

passeig de grácia a možná ještě spíš passeig de catalunya jsou jako takový trvale nedělní lázeňský promenády v centru milána. bez kožichu a silonek s proužkem vzadu uprostřed sem vůbec nechoďte. skla výloh se lesknou za masivníma sloupama modernistických domů a v těch výlohách se to leskne ještě víc. na nárožích intimní hotelová lobby, pobočky bank pro nejváženější klienty a restaurace, kde jíte malinkatý jídlo uprostřed obřího talíře se snítkou petrželky deseti sety příborů pod pětimetrovým prostorem a pak až strop. a závětří není žádná stříška nad vchodem, je to honosnej prostor přes dvě patra v hloubce domu, s krásným osvětlením a těma nablejskanejma vitrínama a je to geniální, protože se tam v létě schováte před sluncem a v zimě před tím lijákem. ale i když vyjdete pár schodů k domovním dveřím, skoro se přitisknete k výloze, stejně na vás ten neúprosnej liják dosáhne. voda dopadá tak prudce, že se odráží od dlažby a prší i nahoru. a můžete čekat, jestli déšť nepoleví a oknem, který vám otvírají stěny a sloupy závětří do ulice pozorovat dámy na podpatcích, jak se derou deštěm, a všem zvedá vítr deštníky nahoru, takže to vypadá, jakoby si každej nesl do deště svou vlastní holubinku.

a jestli si nevezmete ty holinky, udělají se vám na botách dva žraloci, tak jako mně, který při každým kroku hladově otvírají tlamy, aby ponožkový jazýčky mohly pěkně sosat. kanály už jsou plný, tak voda teče po silnici mezi obrubníkama jako v řece a někdy i řekou přes celou silnici, celej chodník až k soklům nádherných domů do jiných řek těch dalších ulic pěkně z kopečka na barcelonetu a do moře.

už neprší, voda opadá a už nemá cenu utíkat do metra. deštník nedeštník, závětří nezávětří, jste mokří od hlavy až k patě. ale cítíte ten novej vzduch, vidíte nablýskaný barevný mozaiky všude kolem a vůbec se vám nechce domů, tak ještě projdete městem a zas jednou máte pocit, že žijete s barcelonou.

barri gotic dentro de la lluvia

una comida con senegaleses

dnes byl liják, a já od včerejška suším prádlo, tak mohlo být v poledne suchý, ale než sem stačila vyběhnout na lodžii, už bylo zase durch, protože ten líják byl hrozně silnej. a na déšť to španělsko fakt není stavěný. nateče všude, kde může. nevím proč, jak a kdo to vymyslel, ale dělají to tu tak, že všude, kde je voda, nasypou piliny a nechají je tam sát. takže po deštích to vypadá tak, že jsou hromady pilin v chodbách domů, ve školní v kavárně, v metru jsou takový hromady pilin, že radši počkáte na vlak na druhé straně, protože to jsou nepochopitelný haldy asi metr vysoký. hory pilin. asi jako když u nás sypou ledový silnice solí. vyučování se přesouvá kvůli pilinám do jiných tříd nebo se ruší.a potom když už je jistý, že zas chvíli pršet nebude, přestanou sypat a uklidí.

v nědeli mělo přijít na oběd pár sabriiných kamarádů a mělo nás jíst sedum, což sem si nedovedla předtím představit, sedum lidí v tom mini obýváčku kolem mino stolu sotva pro čtyři. poprvé jsem šla do zbrusu nově otevřenýho supermerkátu ve vedlejším baráku, hned vedle sex-shopu a obchodu s marihuanou (ano, konečně normální obchod) nakoupit plastový kelímky, abychom po sedmi lidech nemusely taky všechno umývat. supermercat, obchod se vším, kde prodávají arabové, hlavně turistům, protože je to dražší než jiný obchoďáky. u nás je to asi míněný pro ty davy co chodí týden co týden na zápasy nebo prohlídky camp nou. a bejvá to většinou úzká dlouhá nudle, kde sice najdete všechno, ale ne zase tolik, abyste si mohli vybrat. ale tenhle supermercat je nejen dlouhej, ale když vejdete a projdete do zadní části, je dokonce i širokej a je tam spousta nablýskané zeleniny a věcí na psaní a takováhle všehochuť, kterou bych tu čekala spíš 'u číňana'. každopádně ty kelímky jsem tam našla a jsou tak pěkný, že sem je po tom obědě i umyla.

k obědu byl couscous na alžírskej způsob, se spoustou zeleniny a zalívanej trošku ostrou omáčkou v talíři ⌀85cm a náš malej stůj se ukázal jako dost praktickej, když se jí po africku - všichni z jednoho talíře. jo, byla sem jediná evropanka, sabria - alžírsko, ale pozor, není to arabka, ale berberka a to je prej velikej rozdíl, a čtyři sličné černočerné a jeden černočerný ze senegalu. černoši jsou fakt krásní lidé.

na vaření sabria vyndala už v pátek svoje slavnostní nádobí, který byly naposled venku na ramadán, a jídlo se vařilo v sedmi hrncích. a kuskus se nevaří tak, jak to dělám já (když sabria viděla moji krabici kuskusu, tak se rozesmála, že je to nějaká ubohá náhražka, ale já tomu nerozumím), napařuje se v těch sedmi hrncích, v každým hrnci půlka citrónu, postupně se všechen prohřeje a pořád se musí probírat rukama, asi aby v něm nebyly veliký hrudky. a potom to z těch sedmi hrnců vysypete do osmdesáticentimetrovýho talíře, a na tu horu kuskusu nalijete a nakladete všechno to ostatní, to už jsem nestihla sledovat. každopádně spousta masa, zeleniny, hektolitry vývaru a šťávy na zalívání, všechno v papiňáku a v dalších miskách a hrncích.

a vypadá to, že je pěkně naservírováno a v kuchyni to vypadá jako na bojišti. kuskus na podlaze, na lince, na dřezu, ve dřezu, po stěnách, na dvířkách od linky, zkrátka kuchyně je obalená kuskusem. oběd měl být v jednu, tak byl po španělsku (nebo po africku?) v pět, protože předtím pršelo, tak návštěva přece nemůže přijít, když prší! a objevili se na předkrm až ve čtyři.

jídlo není o tom, že se najíte, ale spíš o ochutnávání všech těch věcí, co na talíři jsou, pěkně si zaberete svoje teritorium a občas ulovíte i kousek masa zprostředka! hodně se povídá, španělsky, francouzsky a řečí senegalu, což je buď wolofština nebo pulaar, každopádně je to řeč, která se stává ze slov maximálně třípísmenných nebo to tak aspoň znělo.

v africe se sdílejí talíře úplně normálně, vlastní talíře mají jen v rodinách, který mají moc velkej stůl na jeden talíř. a když je svatba (to je v senegalu asi často, protože tam je polygamie, prej se podobám druhé ženě manžela jedné té černé divy, a jestli si myslíte, že být první ženou v harému je lepší než být tou druhou nebo třetí, tak se pletete, ale už nevím proč) nebo jiná společenská událost, mají dohromady jeden talíř děti, jeden ženy a jeden muži, ti ho mají nejbohatší, s nejlepšíma kusama masa a podobně, ale nechtějí tomu věřit, tak rádi kradou z talíře žen.

v už polouklizené kuchyni se vaří sabriin mátový čaj na dobrý trávení a podává se v poobědovým klidu, s ořechovým dezertem. a pojídle se zapne youtube a s prvními rytmy se všechny krásky zvednou a tančí. a předvádějí nám, jak se tančí v jejich zemi, prostě čím větší zadek, tím lepší tanec, sabria ukazuje jejich berberský tance (ne, já sem jim neukazovala český tance). a občas se dívčí sešlost zavře u sabrii v pokoji a sabria jim ukazuje svoje starý a nový šaty, pletou si navzájem africký copánky a ječí na sebe, ale nehádají se, to se jen tak překřikují, protože všechny chcou něco říct. a ten jediný černý radši v klidu stojí na lodžii a dumá a poslouchá pomalý písničky a občas si zpívá. a jestli se to všechno dá počítat do oběda, tak skončil v deset a trval šest hodin. a my sme suší jako ten českej kuskus.

baratillo - flea market

v sobotu jsem byla na blešáku. a tenhle blešák nebyl jako rastro v madridu, byl to opravdovej nefalšovanej blešák s věcma z druhé ruky, který vám většinou prodá ta první ruka. tisíce věcí a věciček, oblečení, bot, každej si vybere, značkový, neznačkový, vyrobený. všechno trochu ošoupaný, děravý, sešlapaný, oloupaný, poškrábaný, ale fakt krásně vystavený, na každým stánku trochu jinak. ve staré barabizně, kolem ní, na podlaze, na stolech, na věšácích, na stěnách, v blátě, v loužích, na plotě, za plotem, prodávat se dá všude. nikde není cena, cenu nikdo ani neví, cenu si urči sám, za co ti to stojí? nebo zkus smlouvat. a já si koupím až příště, byla sem z toho hrozně na větvi, hlavně když jsem uslyšela, že cenu vím jenom já a to mi říká člověk, pro kterýho už ta věc má příběh, ví kde to koupil, jak zašil tu díru a proč je to takhle sešlapaný. tak se na to musím příště trochu duševně připravit.

býčí aréna přestavěná richardem rogersem na nákupní centrum s restauracema a vyhlídkou na střeše

v barceloně je to samej blázen 

 ale mají to tu pěkně nalajnovaný. každá věc má svoje místo. motorka, i popelnice. taxík a bus do jiný škatulky než auto. vedle pruhu pro chodce chybí už jen pruh pro psa.

tam bych klidně strávila jedno odpoledne 

flamenco

v madridu alča našla na ulici plakátek na flamenco v jednom malým baru, tak jsme musely jít, protože já sice viděla/slyšela flamenco dvakrát na mercè, ale nikdy ne takhle komorně v baru, no a alča nikdy.
bar plnej k prasknutí, v tom nejkamennějším centru, docela malej na rohu dvou ulic ústících na maličký náměstí hned vedle plaza mayor. camareros se za barem nestačí otáčet, vino tinto, tapas, cerveza. a vzadu mezi stolama je malý podium u kamennýho krbovýho soklu, kde se tak tak posadí čtyři krásní hispánci. jeden hraje na kytaru a ostatní tleskají, podupávají, zpívají. zpívají klidně, občas hrozně srdceryvně a není tomu moc rozumět, ale musí to být o strašně nešťastné lásce, zranění nebo něčem podobným. asi půlka baru jsou cizinci, půlka místní. cizinci jsou poznat zkrátka podle toho, že jsou světlí a když tanečnice nebo tanečník vstane a začne tančit, cizinec neumí z publika chválit a povzbuzovat. španelé ví, jak tleskat a nerušit jim rytmus nebo alespoň tak, aby to nebylo trapný. a když se tančí, taky se otáčejí, jako za tím barem, ale ještě mnohem a mnohem rychleji. a pak se rázem zastaví a jen malinko hýbou v pomalým kytarovým rytmu ramenama nebo hlavou a postupně to graduje do zuřivýho tornáda stepování, dupání, piruet na vysokých podpatcích, zpěvu, břinkání do strun, občas lítají i kapky potu, dupe se tak, že se chvěje hladina vína v té veliké sklenici, španělé vykřikují bravo, olivy skáčou v misce, člověk má pocit, že to musí slyšet celá ulice, celý náměstí a možná i celej svět, dostane se to tak hluboko, že máte pocit, že puknete. a tanečník se točí na tom malinkatým podiu, sotva se nedotkne přihlížejích nebo okolních stolů, srdceryvný zpěv a kytara, jakoby lítal v tom malým prostoru a přitom tak hlasitě a neuvěřitelně rychle stepuje a když už si myslíte, že to nejde dál, hlasitěji, rychleji! ...tak je konec. párkrát se ukloní, kytarista hodí akord a jsou pryč. a španělé si objednají na oslavu krásného umění další sklenku a cizinci sedí dál upřeně zírajíc na to malý podium a všem se honí hlavou, jestli to, co se zrovna stalo, bylo doopravdy. a asi po desetiminutách se rozpoutá tichý svěřování těch nejniternějších pocitů, který umí přivodit jen flamenco.
je to asi dva týdny a ještě teď se mi svírá žaludek.

el escorial

byla jednou jedna země, z jedné strany moře, z druhé strany oceán, a uprostřed hlavní město madrid. vládl tu filip II., král španělský. král se necítil dobře, pořád ležel a stonal, a tak se rozhodl, že by mu bylo líp, kdyby si občas z městskýho paláce vyjel na venkov nadýchat se čerstvýho vzduchu. a tak nechal postavit zámek. obrovskej zámek el escorial. na plánech pracoval architekt juan bautista alfonsis de toledo, kterej se ze dvou variant v kraji rozhodl umístit zámek na úpatí hor, ve stínu sierra de guadarrama, kde měl mít královskej dvůr útočiště před úmorným létem v madridu. ten architekt byl ještě ovlivněnej končící renesancí, tak navrhl funkční, na tehdejší časy jednoduchý a praktický sídlo bez zbytečných kudrlinek. když zemřel, převzal architektonický žezlo voják a pomocnej kreslíř juan de herrera. a protože ostatní barokní architekti o dost víc povolili uzdu fantazii než on, zůstal po něm pojmenovanej celej jeden pozdně renesanční styl - herrerovskej klasicismus. na stavbě pracovali královští mistři, zedníci a řemeslníci a používali místní quadarramskou žulu, takže stavba byla i přes svoji rozlohu a komplexnost hrozně rychle hotová. a nebyl to jen zámek, areál sloužil i jako klášter, knihovna, bazilika a mauzoleum královské rodiny. vedle escorialu nechal král vybudovat obrovský zahrady a parky, takže svojí rozlohou i slávou escorial skoro předčí i slavnej versailles, a taky malý městečko. a dnes je escorial zapsanej v unescu a jezdí ho z madridu obdivovat spousty turistů, ale král už sem v létě nejezdí. král lítá na mallorcu.

byl jednou jeden krásnej podzim...

ve škole todo bien, spousta práce v ateliéru. tento víkend jsem byla na workshopu fotografie architektury, kde jsem se dozvěděla, že moc nerozumím andaluzské španělštině, že někdy je stejně lepší fotit na automat, protože tomu manuálu, clonám a závěrkám stejně moc nerozumím, že zmoknout občas není vůbec špatný, že fotit architekturu jen tak, abych měla co odevzdat, a nefotit si, co se člověku zachce, by mě fakt nebavilo, že vždycky vyjde zajímavě, když fotíte a zároveň zoomujete nebo točíte objektivem a celým foťákem a možná vůbec nejlepší je nechat foťák houpat se na popruhu a nechat ho fotit samotnýho (on to fakt umí sám), že fotit, když je úplně zataženo, je fakt na prd a že i když si nemyslím o svým výtvoru nic extra, vždycky se najdou lidi, co to udělají ještě hůř. a mañana máme výstavu, i s brindis (to znamená, že se pobrindáme nějakým alkoholem, abychom oslavili konec a jeden a půl kreditu, kterej mi ale v praze stejně neuznaj).

dnes mě byl navštívit honza žemlička s chotí, to je ten chlápek v pruhovanejch kalhotách (který dnes neměl, to jsem viděla poprvé v životě), co mi konzultoval trubky v lázních na bakalářku, tak jsem ho s evou provedla po škole a dali jsme kafíčko, nafotil si všechno osvětlení, difuzéry světla a vzduchotechniku, todo bien. povídali nám, co v německu, kde bydlí a pracují, co v praze, kde teď honza začal ve svých nevím kolika letech studovat u nás ve škole, a my jim povídali, jak tu žijem, co je stejnýho a co je jinýho. a odletěli do madridu pokračovat na svojí dovolené po pražských studentech na erasmu.