byla jednou jedna země, z jedné strany moře, z druhé strany oceán, a uprostřed hlavní město madrid. vládl tu filip II., král španělský. král se necítil dobře, pořád ležel a stonal, a tak se rozhodl, že by mu bylo líp, kdyby si občas z městskýho paláce vyjel na venkov nadýchat se čerstvýho vzduchu. a tak nechal postavit zámek. obrovskej zámek el escorial. na plánech pracoval architekt juan bautista alfonsis de toledo, kterej se ze dvou variant v kraji rozhodl umístit zámek na úpatí hor, ve stínu sierra de guadarrama, kde měl mít královskej dvůr útočiště před úmorným létem v madridu. ten architekt byl ještě ovlivněnej končící renesancí, tak navrhl funkční, na tehdejší časy jednoduchý a praktický sídlo bez zbytečných kudrlinek. když zemřel, převzal architektonický žezlo voják a pomocnej kreslíř juan de herrera. a protože ostatní barokní architekti o dost víc povolili uzdu fantazii než on, zůstal po něm pojmenovanej celej jeden pozdně renesanční styl - herrerovskej klasicismus. na stavbě pracovali královští mistři, zedníci a řemeslníci a používali místní quadarramskou žulu, takže stavba byla i přes svoji rozlohu a komplexnost hrozně rychle hotová. a nebyl to jen zámek, areál sloužil i jako klášter, knihovna, bazilika a mauzoleum královské rodiny. vedle escorialu nechal král vybudovat obrovský zahrady a parky, takže svojí rozlohou i slávou escorial skoro předčí i slavnej versailles, a taky malý městečko. a dnes je escorial zapsanej v unescu a jezdí ho z madridu obdivovat spousty turistů, ale král už sem v létě nejezdí. král lítá na mallorcu.
byl jednou jeden krásnej podzim...
ve škole todo bien, spousta práce v ateliéru. tento víkend jsem byla na workshopu fotografie architektury, kde jsem se dozvěděla, že moc nerozumím andaluzské španělštině, že někdy je stejně lepší fotit na automat, protože tomu manuálu, clonám a závěrkám stejně moc nerozumím, že zmoknout občas není vůbec špatný, že fotit architekturu jen tak, abych měla co odevzdat, a nefotit si, co se člověku zachce, by mě fakt nebavilo, že vždycky vyjde zajímavě, když fotíte a zároveň zoomujete nebo točíte objektivem a celým foťákem a možná vůbec nejlepší je nechat foťák houpat se na popruhu a nechat ho fotit samotnýho (on to fakt umí sám), že fotit, když je úplně zataženo, je fakt na prd a že i když si nemyslím o svým výtvoru nic extra, vždycky se najdou lidi, co to udělají ještě hůř. a mañana máme výstavu, i s brindis (to znamená, že se pobrindáme nějakým alkoholem, abychom oslavili konec a jeden a půl kreditu, kterej mi ale v praze stejně neuznaj).
dnes mě byl navštívit honza žemlička s chotí, to je ten chlápek v pruhovanejch kalhotách (který dnes neměl, to jsem viděla poprvé v životě), co mi konzultoval trubky v lázních na bakalářku, tak jsem ho s evou provedla po škole a dali jsme kafíčko, nafotil si všechno osvětlení, difuzéry světla a vzduchotechniku, todo bien. povídali nám, co v německu, kde bydlí a pracují, co v praze, kde teď honza začal ve svých nevím kolika letech studovat u nás ve škole, a my jim povídali, jak tu žijem, co je stejnýho a co je jinýho. a odletěli do madridu pokračovat na svojí dovolené po pražských studentech na erasmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat