la pedrera

přiletěla tamara a přijel bruno a postavili přede mě úkol ukázat jím barcelonu. až když jsme vyrazili do města, uvědomila jsem si, jak je to vlastně složitý, zaměřit se na to důležitý a nezavalit je hned ze začátku všema místama, barvama, domama, zážitkama, vzpomínkama, který se mi vynořují na každým místě. a tak když se s novým hostem vydám do barcelony, musím mít naplánovanou jednoduchou trasu a držet se jí, jinak bych ho zavedla do té a té čtvrti ukázat mu ten a ten blok a dům a dveře a kus mozaiky a asi by mu z toho taky mohla prasknout hlava. tak jsem na to šla pěkně pomaličku a stejně na mě občas jen mrkali, páč tady člověk ztratí dech a slova a jen kouká.

nebe je zamračený a je pořádná zima, u moře fouká a málem ani to slunce nevyleze, aby nás zahřálo. nejstudenější týden v roce je výhodou pro poznávání nejrůznějších kaváren, obchůdků, restaurací a tapas barů, kterých jsme vyzkoušeli asi milión a žádnej nás nezklamal.

tak zvolna procházejíc centrum, kamenný uličky, teď poloprázdný, jen pár kožešinovejch zakuklenců s deštníkama, doufám, že se jim barcelona pomalu dostává pod kůži.

měla jsem v barceloně pár restů, do kterých se většinou platí pořádný vstupný. a ať už je zážitek jakkoli ohromnej, s tím svým bídným stipendiem jsem radši počkala na tamaru, že si to nej prohlídnu s ní. k těmto šťavnatejm kouskům patří i gaudího la pedrera, aneb casa milá. to nej místo, jak jsem už dopředu tušila, je střecha, kde čekají šiky béžových bojovníků čekajících na povel vyrazit do boje chaflán l'eixample. střecha, která vypadá božsky i z ulice, natož když nachytáte všechny ty ozbrojený komíny mezi kopci střech z keramické šlehačky.
o patro níž, v úrovni atico, je celej dřevěnej krov podpírající tenhle dort. a ten krov není ledajakej hambalek, je to hustej systém dřevěných parabolických žeber a v útrobách tohoto obřího hada, obtáčejícího pedreru, najdete celý muzeum o gaudího stavbách. v patře se dá projít ukázkovej byt zařízenej ještě nábytkem ze začátku dvacátýho století. vypadá to tam skoro nepatřičně, když gaudí sice tvořil v té době, ale ty jeho díla stejně vypadají skoro futuristicky. a pak už nás cedule hnaly ven, samozřejmě přes tourist-shop napěchovanej pedrerama v křišťálovejch koulích a mozaikovejma ještěrkama na klíče.

do katedrály dovnitř jsme se nedostali, ale obešli jsme za těch pár dní hned několikrát a nakukovali do rajské zahrady, kde se podle staré tradice pořád chovají husy a natahují bílý krky do ambitu na fotící japonce, jestli pro ně nemaj něco dobrýho.