dnes jsem je konečně viděla, casa batlló, la pedrera, parc güell. to, že jsou skvostné mě nepřekvapuje, horší je to s frontama na vstup, obecně s hustotou města v den (ne)posledního sezónního víkendu a s cenou vstupného. ale i v těch davech bylo nějaké to kouzlo... zatím sem si všechno prohlížela spíš z exteriéru, všechno pěkně pomalu a vstřebávat, na vstupný budu muset našetřit.
ale abych to vzala popořadě: začíná můj první fin de semana (víkend) tady. hned ráno jsem prozkoumala cestu do školy, jen obejdu stadion camp nou a už jsem ve vědeské a univerzitní zóně.
camp nou, detail. celej vyfotit nejde, na to je moc velkej a foťák moc malej
pohled od školního dvora dolů směrem domů. kolem školy jede šalina.
škola. já myslela, že to bude ošklivej panelák, jako naše starý áčko v praze, a ona je to zatím důstojná budova obložená kamennejma deskama s velikým cihelným organickým parterem pro trávení času venku.
cihlová zeď kolem školního dvora, pohled z ulice
etsab - escola técnica superior d´arquitectura barcelona
vchod do školy je z ulice avinguda diagonal, což je nejdelší ulice v bcn, měří 10,8 km je konstantně široká 50 m, bez nadsázky se táhne celým městem, orientovaná šikmo na ortogonální síť ulic eixample, jako součást plánu Ildefonse Cerdá z roku 1859.
pohled na školu a dvě další budovy za ní od metra
od vchodu do školy je to na konečnou línea 4, zona universitaria, jen pár kroků, tak skáču na metro a hurá za gaudím...
casa batlló - dinosauří hřbet, ústa polykající okna, dům se kostma jen třese, ale pevně stojí na sloních nohách. drobná mozaika harmonicky zdobí celou fasádu a její pastelová jemnost působí trochu prapodivně v kontrastu s vrcholně nebo pozdně gotickým domem vedle.
uliční osvětlení
osvětlení
dlažba, ach
věžička na lleó morera, jeden z domů v bloku s casa batlló
la pedrera (casa milá) mě trochu zklamala, ale určitě si to holka spraví, až se někdy podívám dovnitř a na střechu k těm komínům! ty oválný okna, tak organický formy sou totiž úplně zabitý obyčejnejma pravoúhlejma rovnejma rámama oken. no jo, možná to v té době jinak nešlo, ale zvenku teda nic moc. mimo okna je ten dům překrásnej, masivní sloupy, kovaná zábradlí balkonů jako šperky na zvlněné slonici a nahoře šlehačkový komíny jako třešeň na dortu.
parc güell. lidi, mozaika, lidi, lidi, mozaika, ještěrka, lidi, podloubí, mozaika, lidi, cestičky, lidi. ano tento den je jako stvořený pro procházku v parcu güell, což si řeklo kromě mě dalších asi milion lidí ze všech koutů světa. parc güell je dál od centra na kopci, ze kterýho je výhled na celý město. dostanete se tam buď malinkým linkovým busem, malinkej musí být, protože jinak by nevytočil ty uličky ve svahu, nebo se chodí pěšky z druhé strany, teda ne tak úplně pěšky - je tam prudká ulice, která je od úpatí až k parku zařízená řadou eskalátorů. tolik outdoorových eskalátorů v řadě určitě nikde není. další cesta je samozřejmě všudypřítomným turistickým doubledeckerem.
park je prošpikovanej schodištěma, altánama, můstkama, podloubíma, viaduktama a podobnejma záležitostma, všechno vyskládaný kamením, mozaikou, keramikou nebo čistě betonový. radost pohledět, radost dotknout se!
nejznámější vyhlídka, nejníž položená, nejvíc obložená - mozaikou i lidma
výhled s lidma, vstupní věž do parku a sagrada familia
výhled bez lidí, s mořem
jedno ze spousty podloubí. v každým podloubí a u každé vyhlídky hraje někdo na kytaru nebo rovnou celá kapela na různý hudební nástroje a zpívají
někdy na zpěváka narazíte i ve vlaku v metru, nejen v chodbách při přestupech. chodí se zesilovačem na kolečkách od vagónu k vagónu a většinou hrajou strašný španělský cajdáky. občas je vyžene security.
v parc güell se to pákistáncema a přistěhovalcema jen hemží. mají bílý šátky a prostěradla, který rozloží na zem, na cestu, kamkoliv a tam vystavují zboží, většinou vše za stejnou cenu, takže jim stačí jedna cenovka. vějíře, mozaikový ještěrky, sošky, malý sagrady familia, na co si vzpomenete. zrovna když jsem ty pákistánce potkala u té velké vyhlídky a prošla jsem kolem posledního, v tu ránu všichni utíkali se zabalenejma všema těma krámama do těch prostěradel v rancích, až se za nima prášilo, poslední sbíral, co jim z těch ranců vypadávalo a byli fuč, někde schovaní mezi stromama. a jim v patách policajti divoce hlásící do vysílaček a další policajti na skútrech. a takhle se tam po parku honí celý dny.
takže sem celý odpoledne sledovala, jak tam migrují, jak si rozkládají ty šátky a potom to zase rychle balí a utíkají dál a turisti jen bezradně zůstávají stát s otevřenejma pusama a peněženkama.
pákistánci sou dost pohotoví, když začne pršet, okamžitě odkudsi vytahují deštníky a prodávají deštníky, když je horko, prodávají vodu, colu a pivo, prostě ten obchod mají fakt v krvi. někdy si to zboží prej schovávají do písku na pláži.
nejvýš položená vyhlídka, jako taková socha krista spasitele v riu, ale jsou tam jen kříže na každou světovou stranu a ten největší uprostřed.
z té nejvyšší vyhlídky I
z té nejvyšší vyhlídky II
z té nejvyšší vyhlídky III - sagrada familia
plot kolem prac güell
večer jsem se sešla s katkou, že půjdeme do letního kina, ale bylo to až na hradě na montjuïcu, což jsme nestíhaly, protože to je z plaza espanya asi hodinu pěšky. tak jsme místo toho šly omrknout olympijskem stadion. na montjuïc vedou taky eskalátory, ale není jich tolik jako pod parc güell. je to tam dost velkoryso pojatý, je tam tolik místa, že kamkoliv dojít je docela síla. vlastně celá bcn je takhle velkorysá. pak na vás působí ty malý byty s malejma pokojíka v kontrastu s tím úplně nesmyslně.
když sme se teda vyšplhaly nahoru, viděly sme toto, o čemž se nedá mluvit, to se zkrátka musí vidět:
torre calatrava, plaza de europe - olympijské náměstí
a na závěr dne jsme šly dolů pod montjuïc, kam padají v kaskádách všechny vody z fontán až od paláce nahoře. a dole je ta největší, fontana magica, která je synchronizovaná s hudbou, od čtvrtku do neděle tam v noci dělá takovou parádu, každou čtvrthodinu spustí nějakej jinej žánr nebo skladatel, hrál tam i dvořak, no a o čtvrt na jedenáct hrají freddieho mercuryho s monserrat caballé a jejich nezapomenutelný song barcelona. kdo za mnou přijede, tomu slibuju, že je na tohle vezmu, protože je to nevyslovitelná krása.
Žádné komentáře:
Okomentovat