¡hogar, dulce hogar!

dnes jsem přijela do barcelony a projela jsem fotky a skoro se divím, že jsem se na tom letišti neotočila na patě, jak to bylo v tom česku pěkný. nejlepší, zabalit se do šály, čepice a rukavic a vyrazit do lesa, úplně si zablátit boty a nechat si vytisknout od tý čepice rýhu na čele a venku je syrovo, něco mezi podzimem a jarem, ale stejně žádná zima. suchý trávy leží na hlíně, sice tu sníh jěště nebyl, ale jakoby si to pamatovaly z minulé zimy, a znovu se jí klaní. a v kapse tunu kapesníků, jinak je zle.

 nahoře plno parazitů, jmelí a jiný potvory.

anebo vyrazit do prahy jako prachsprostej turista, ale vstát ráno, kdy ostatní prachsprostí ještě chrněj a zažít úplně prázdný staroměstský náměstí, osamotě se koukat na orloj a karlův most přejít bez jedinýho 'uměleckýho' stánku. starýmu muzikantovi, co tam hraje na akordeon a krásně u toho zpívá ty české, musíte hodit pár korun, protože kožený pouzdro od toho akordeonu je ještě prázdný, a jak tam nikdo nejde, je to, jakoby hrál vltavě, rackům, sochám a věžím, jen tak městu.

 týnskej chrám je ozdobenej zlatejma koulema, žižkovskej vysílač černejma miminama

 koruny české

a když jsme s tamarou na požádání vyfotily kluky z holandska na hradní zdi nad městem, chtěli nás na oplátku taky vyfotit, ale to sme se jen smály, vždyť jsme tu doma.

 k tomu, že se v ulici mluví česky, točí se dobré pivo a každý umí bruslit patří i ty žluté igelitky. někdy ty igelitky leží na silnici, na chodníku, v kanálu a na břehu řeky, a když zafouká vítr, rozletí se všema průjezdama pro tramvaje jako ptáci.

matrjoška ježíš kristus, matrjoška santa claus, matrjoška krteček, maximatrjošky a minimatrjošky a thajský masáže rybičkama, který vám okoušou nohy, když si sednete do výlohy a dáte nohy do akvárka za třicet korun na minutu.

slunec a vedle něj je druhej 

černý neumí jen černý mimina, umí i černý pistole, ale jestli je to mladý umění, to nevim.

křivolaký ulice, pod tenkou podrážkou dají cítit každou dlažební kostku a taky každou, která tam chybí. a v barceloně nám říkaj, že jestli nejde udělat chodník širokej aspoň metr osumdesát, tak nemáme dělat radši žádnej. přitom ty úzký sou tak hezký.

k snídani vdolek v antikvariátu v holešovicích mezi regálama až ke stropu ve starých křeslech, který bývaly u babičky. a že jsou dnes ty vdolky tak malý, musí donést dva. odpoledne čínu od smutné asijské holky, na večeři už jen hořický trubičky s kávou u červený židle, protože těch čínskejch nudlí bylo jako pro armádu. večer posedět v posledním patře nad václavákem v obýváku, kterej si nechá říkat bar, vedle v místnosti se hustým mrakem cigaretovýho kouře promítá film dívka na motocyklu, na poličce busta pana masaryka a seznamy spolupracovníků stb.