dnes jsem odevzdala projekt. sice jsme s evou hodně zvládly před vánocema, ale to dokončování je vždycky delší, než by si člověk mohl představit, tak jsme tiskly až pár hodin před odevzdáváním po týdnu konstantní dřiny, kdy se člověk moc ani nevyspí, všechny dny v týdnu ztrácí svoje jméno a význam, protože čas neplyne mezi dnem a nocí nebo snídaní, obědem a večeří, ale mezi hrnky kávy a bezesným spánkem. nakonec je ale výsledek precizní, včetně červenejch očí, výpadků paměti, bolavýho krku a záprstních kostí pravé ruky od myši, takže vše jak má být. a s evou nám to docela šlo a máme z toho radost, tak možná budeme navrhovat spolu i další semestr. je to vlastně super nedělat ten projekt sám, ale ve dvou, protože člověk se může (musí) s tím druhým poradit, když to nejde, tak se nakonec ukáže, že to stejně de, spoustu se toho naučíte, nejenom poznat jinej pohled, ale i při práci, jiný metody, různý finty a fintičky v programech, při vyhledávání na internetu, při odpočinku.
ale nebylo to tak, že bychom jen seděly u počítače. mezitím jsme se na chvilku stihly zabydlet u norů v kruhu naší barcelonské pseudorodinky, eva s jitkou se přestěhovaly - bydlí teď úplně u rambly blízko moře, v ulici carrer dels escudellers, což znamená něco jako ulice zbrojnoše nebo ulice zakrytá štítem, ale ve skutečnosti je to nechvalně proslulý oblíbený feťácký místo. a že je to v góticu, konečně začínám při dojíždění do města pronikat do hlubin starýho centra.
barri gotic, gotická čtvrť, nejstarší - antický - jádro barcelony. zezačátku jsem si fakt nedávala šance, že to pořádně poznám. měla jsem ujasněný jenom jeho hranice - moře, rambla, plaza catalunya, via laietana, pár checkpointů uprostřed - katedrála, pár náměstí, obchodů, jediná ulice v centru z kopce a do kopce u jaume primero, nová socha, místa, kde jsem někoho potkala, kde někdo hrál na kytaru, stáli jsme schovaní pod markýzou, protože lilo a nikdo neměl deštník. mezi tímto, zdálo se, jenom spleť křivolakých puklin v jednom velkým kamenným bloku barri gotic. tmavý, nebezpečný, často smrdutý, jasně že radši půjdu prosluněnou platanovou alejí než prodírat se takovým hororem. teď jsme trochu poznaly holek byt a už nemůžu bezpečně korzovat ramblou, ale musím zahnout do některé z těch tmavých puklin a hledat vchod, obchody, kde co je výhodný, čemu se vyhnout, co stojí za opakovanou návštěvu, kde drží siestu a kde mají otevřeno i v neděli. a už zjišťuju, že chodníky nejsou tak smrdutý, protože je umývají dvakrát denně (jinak by to bylo fakt jak ve středověku), feťáci jsou někde schovaní, v pět jsou ulice plný dětí, protože je rodiče vyzvedávají ze školek a škol, manifestace jdou jen dvěma ulicema, který jsou na to dostatečně široký, zloději čekají na sezónu. občas někdo leží u stěny a v popelnici se něco hýbe, ale člověk jde dál a tam už se hraje na harfu nebo na bubny a tančí salsa. rambla byla vždycky bezpečně poznatelná a vedla od přístavu na plaza catalunya. teď už má fasády, zákoutí, náměstí, jednotlivý části víc gotický nebo modernistický, za rohem starej dům gaudího, obří pruhy ležatýho slunečního světla v lednu o půl páté, který se derou východozápadníma ulicema ravalu přímo na ramblu a svítí skrz platanovou alej, i na kostel s kamenným bosováním jako na černínským paláci, a zatím bosováním už není světlo, ale dlouhatý hroty stínů, co se zapichují do, kvůli tomu kostelu o deset metrů zúžené, rambly. ale než se zbavíte kola a dojdete zpět, si to vyfotit, slunce je pryč a zbyvá tu jen ta nádherná alej a stovky lidí, kteří si ničeho nevšimli.
když jdete ramblou a nestačíte se koukat na ty krásný domy, mozaiky, sochy, kování, ozdoby od parterů až po střechy, protože všechnu pozornost věnujete pozlaceným živým sochám, karnevalovým drakům, neonovým robotům, papouškům v klecích a květinovým stánkům, určitě vám asi v polovině stáhne pohled vitráž kovové secesní brány do mercat de la boquería. brána není přímo na ramble, ale je ustoupená víc směrem do ravalu, ale stejně se tam musíte podívat, aspoň já vždycky musím, a ostřím na to, jak se lidi hemží mezi čerstvou zeleninou, sýrama, kořením, ovocem a rybama, nad nima visí v řadách voňavý jamóny a ještě nad nima na tenounkých nitkách stovky kulatých lamp visících z té veliké střechy nad tržnicí.
taky jsme stihly pár fiest, jedna byla v tom novým bytě a pořádal ji jeff, američan, kterej tam s holkama bydlí. a protože je to američan a ti musí pořádat ty nejlepší párty, aby to bylo kůl nebo superkůl, mohl si to hodit na fejsbuk a aploudovat fotky přes ajfoun na všechny eply světa, a jestli na svým ajfounu nemáš wotsap a spotifáj tak sem vůbec nelez, to jako nechceš šérovat? a jestli nemáš mek a ajfoun tak tě vubec neznám. (ne, ten američan je vpohodě, jen mě tyhle všechny věci začínaj lézt na nervy.) pozval asi sedumdesát lidí z celýho světa a bylo to dost divný, protože to bylo pořád samý ahoj jak se más odkud seš aha aha a takhle miliónkrát dokola, až člověk opustí terasu a všechny veliký prostory toho bytu a skončí v malé kuchyni, kde se v úzkým kruhu spíš vytvoří mikroklima pro nějakej pořádnej pokec.
tak mě ten návrat do barcelony docela unavil a když jsem přišla večer domů, sabria se zrovna taky vrátila, já s kruhama pod očima, ona s nákupníma taškama a vstupenkou z umělecké galerie a řekla mi, že nám s evou závidí, kolik máme práce, no to nevim, jestli brečet, tak jsem se radši smála. zítra začíná poslední předmět tohoto semestru, a musíme do školy zase ráno, každej den devět hodin, takovej týdenní workshop, tak asi bude lepší se na to konečně vyspat.
ještě jedna věc, sice nebydlím v tom krásným centru, ale mám skvělý spolubydlící a zas jsem měla asi takový štěstí na to bydlení, že nechápu. a naposled, doma hlásí vánice a výlety na běžkách a já myslím, že jaro je tu, papoušci lítají jako šílení, venku přes den na slunku jen v tričku, mandarinky právě dozrály a všude kvetou sedmikrásky.
Žádné komentáře:
Okomentovat