když jsem vystoupila v brně z autobusu, rozbrečela mě zima. a možná jsem taky byla malinko naměkko, že jsem zpátky po takové době. vánoce stejně bez sněhu a všichni kolem říkaj, jaký je teplo. no já bych jim ukázala, co je to teplo.
přijdete domů, a není to vůbec žádná pecka, jakobyste tu nebyli naposledy před čtyřma měsícama, ale včera. jen trochu víc navoněný skořicí, borovýma větvema a sváteční prostírání, který máma vytahuje pokaždé na štědrej den, už leží na stole. a taky jsem si oddechla, že mě nezadrželi celníci s tou prasečí nohou v kufru, že jim pašuju národní bohatství en la república txeca. jen si představte, jak skenovali zavazadla a projel jim tam rentgen té obří kosti. uf
štědrej den sice nebyl bílej, ale krásnej to jo. ozdobit stromek, zabalit dárky, zapálit svíčku za pana havla na štědrovečerní procházce v centru, přípitek u sousedů před večeří. večer mi spadl ze srdce ten největší kámen, když naši otevřeli můj kufr (zápas s mastnou prasečí nohou a balícím papírem jsem vzdala) a konečně viděli to kopýtko a tu horu masa a neposlali mě i s jamónem zpátky do španěl. naopak, přijali ho do rodiny a byli moc dobře překvapení a máma ještě dlouho mlčky seděla v křesle a asi by mě moc zajímalo, co jí v tu chvíli běželo hlavou.
tátův letošní akcent
tamara s tátou ale připravili největší konspiraci. v létě jsme se s našima kochali na jednom lucemburským trhu plechovejma sochama baletek, docela velkejma, no a máma se do nich zamilovala, ale asi z logistickejch důvodů jsme žádnou nepořídili. táta tam ještě v srpnu, když už jsme byli dávno doma a tamara dodělávala bakalářku v saarbrückenu, poslal tamaru zpátky, aby jednu koupila, protože máma o těch sochách básnila každýmu na počkání. a když tu baletku máma rozbalila, tak mi fakt spadla čelist a jí taky. vůbec jsme nechápaly, jak to kdo vykouzlil.
vánoce - babičky a děda, pravý svíčky na stromečku, nenápadný zacinkání keramickýho zvonečku v komíně a třískání kovovýho srdce o ten střelickej, plechová slepička na klíč v poličce, verčino nový štěně pitbulla, který je teď rozkošný, hravý a divoký, ale příští rok nás možná všechny sežere, babiččina nejlepší polívka na světě, o které jen ona může říct, že se zase nepovedla, červený čepice, bílý bambule, jééé nad každým novým balíčkem, babička vypráví o správným rozbalování dárků, jak to říkali v rádiu, bublinky v broušených skleničkách z kredence s průsvitným porcelánem, zablácený ukecaný procházky, skleněný kuličky každou celou cinkají na brněnskej orloj, prosincovej smutek, jitka, která vám odýchá máslo na vánočce, aby se líp namazalo.
na svoboďáku světýlka jako naděje
dějí se tu hezký věci. třeba jsme se šly projít na přehradu a stavily jsme se koupit na silvestra šampáňo, ale ty bohemky byly tak drahý, že jsme si radši koupily růžový rychlý špunty za třicet čtyři korun. a cestou domů jsme si u okýnka na purkyňce koupily ještě kebab na večeři. ten kluk, co tam dělá, je moc pěknej a hezky na nás mrkal, když nám sypal chilli na ten kebab, a tak sme se na něj taky usmívaly, tři velký holky, a že jsme se mu asi taky líbíly, tak nám k tomu kebabu vytáhl z lednice flašku toho šampusu, toho, co v albertu stál na nejvyšší poličce, a že to máme k tomu. yééé
novej rok jsme oslavili mezi svými, a kdo tam nebyl, toho jsme potkali s prskavkama na denisových sadech, kam jsme se šli podívat na ohňostroj, ale stejně se na něj nikdo nedíval, protože jsme se všichni objímali, líbali a polívali nedopitejma zbytkama šampáňa a těch rychlejch špuntů. a tak jako vždycky, i na novej rok platí, že v brně potkáte všechny, protože brno je malý město, kde každej je známej nebo známej známýho. ale čočku jsme si prvního nedali, protože být chudej ke studiu patří a kdybych měla tolik peněz, že bych si mohla kupovat šampaňský z nejvyšších poliček, nemohla bych už mít takovou radost ze šampáňa od hezkýho kluka z kebabu na purkyňce. a první den prvního roku byl docela krátkej, protože novoroční projevy pana klause nevytáhnou člověka z postele tak spolehlivě, jako ty havlovy.
takže doma je nejlíp, jamón visí ve spíži a já už se docela těšim zpátky, do barcelony, do toho města, kde se, jak jsem si zrovna vzpomněla, na pláži neleží nohama k moři, ale všichni jsou naskládaní nohama na jih, aby se líp opíkali.
a ze zablácených procházek
ve střelicích,
na přehradě,
dva velcí bílí pudli a třetí na hlavě. na palačáku
takže do nového roku pravou nohou!
Jasně, Barcelona je asi Barcelona, ale doma je doma :-) Máme to tady přece taky pěkný :-)
OdpovědětVymazat