Praha-Marika-Barcelona

tak jsem tu. v minipokojiku v minibytečku u katky balunové, která mi poskytla azyl na začátek.
cesta proběhla bez překvapení, v brně mě vyprovodila zuzka, v praze phoebe, tak o mě bylo dobře postaráno. z letadla nebyl uplně nejluxusnější výhled, protože dnes se evropa v tom vedru schovala za takovou podivnou fialovou mlhu, tak sem viděla jen nějaké ty vrcholky alp a roztodivné útvary pár mraků, kolem kterých sme proletěli. na obzoru byla jen modrá plynule přecházející do fialovo-bílé toho povlaku a v popředí velkej kulatej žlutej motor vuelingu.
v letadle se švitoří samá španělština, snažím se něco zachytit a přečíst nějakej ten článek v časopise, jestli fakt tu španinu umím nebo sem si vytvořila jen jazykovou iluzi. jen na trojce přede mnou česká rodinka, bábinka, dědýsek plešatej a vnuk, kterej nás (mně, jako jediná jsem jim bohužel rozuměla) průběžně informoval o stavu pod námi, ale opravdu o každé podrobnosti i s komentářem.
letištní hala el prat je jako rejnok, kterej malinko cedí vodu takovejma úzkejma škvírama (oknama, světlíkama), moc mořský, plavný a krásný. info, cedule, nápisy, to největší opravdu v katalánštině! následováno angličtinou, někde němčinou a na posledním ukňouraném místě španělština. takže podivná c s rybářským háčkem dole, i s dvěma tečkami a x v každým druhým slově budu muset vzít za své...
kufr mi na pásu přijede jako jeden z prvních, tak vyrážím hledat bus do města, protože jak jsem se dočetla dřív na netu, vlaky mají výluku. úplně na mě dýchly vzpomínky z mallorky, hlavně z palmy. úplně stejnej vzduch. a všude palmy. a stejný dlažby. těch busů je nějak moc, ale nakonec sem se zorientovala, aerobus jede přímo po dálnici na plaza españa, druhej linkáč má spoustu zastávek. a proto, že mám dost času, volím pomalejší variantu a cestu si opravdu užívám. za barcelonou hory, před barcelonou moře, v barceloně skvělý urbanismus a architektura, jsem nadšená. od pouličního osvětlení, po monumenty na kopcích okolo, ach! v krátkých průhledech ulicemi za jízdy monument na motjuïcu, moře, různý mrakodrapy, fantazie. moc nechápu, kde se ten montjuïc najednou na pobřeží bere, takovej velkej kopec zčistajasna. zjistím.
vystupuju na plaza españa, už ve čtvrti eixample esquerra, urbanistickém skvostu 20. století, poklona panu cerdá. obrovská - OBROVSKÁ - dlážděná plocha obklopená mixem maurské, renesanční a té nejmodernější architektury, takovej vzněšenější devickej kulaťák. musím si sednout a asi půl hodiny se kochám a fotím první kousky. všude žlutý semafory, černožlutý taxíky a horko.
další úkol je metro, musím se dostat k world trade center v přístavu, kde pracuje katka, takže stanice paral.lel . mají tam tečku uprostřed, nevím proč. v barcelonským metru zapomněli na to, že v barceloně je vedro, a tak tam nedali klimatizaci nebo co. a zapomněli na to, že tam občas jde člověk s kufrem a nedali tam ani eskalátory, zmetci. tak sem dovalila tu obří těžkou zrůdu k automatu na jízdenky a bádala, co si mám na ten první měsíc koupit. byla sem připravená na nějaký zóny, tak sem to tam řešila se slečnou, co si mám teda koupit, přitom ze mě lil potok v těch asi 40ti stupních po zemí, nakonec sem teda zjistila, že barcelona je celá jedna zóna, takže neřešit a mám tu nejlevněší variantu. to, že brno je rozdělený minimálně na 3 zóny s 400.000 obyv. a bcn stačí jedna zóna s 3.000.000 obyv. je, jakbychtořekla, ...
tak sem se teda svezla tím metrem, kde se nevětrá, ale na každý stanici hraje někdo na nějakej nástroj a moc pěkně to zní a vylezla sem na paral.lel s tečkou uprostřed a šla ulicí kolem starých hradeb přímo k WTC, nutno dodat, že jsem zpětně na sebe moc pyšná, že sem měla jen dvě zavazadla, což znamená jedna ruka kufr, pod paží pití (pořád dolívat!!!), ramena batoh, druhá ruka vějíř (pořád ovívat!!!)
a sedla sem na levičku v přístavu, za mnou bručely trajekty obří jako paneláky na lesné, k nebi se tyčily ocelový drápy takových soch-tyčí, který se táhnou po celým pobřeží - takový žebra nebo dlohý drápy, hezký, možná osvětlení, nevím. a za městem ty hory a na nich siluety kláštěra a různý věžičky a za tím západ slunce.
a rázem bylo půl deváté a přišla katka a kecaly sme a jely k ní domů, v metru potkaly její tmavou spolubydlu, a v malým bytečku sem odhodila svý obrovsky věci, vzala sem malou katku a šly sme se projít na pláž, k té rybí konstrukci od franka gehryho, babi, a zpět po promenádě, sáhla sem si na písek, i šlápla, dotkla sem se moře (po dvou letech uuu), a je fakt slaný, žádnej podvod, dokonce přišla vlna, která nás ohodila celkem důkladně, takže sme se skoro koupaly. všude světýlka a skupinky lidí na pláži a otevřený kavárny a kluby.
a teď mám rozloženou minipalandu v miniobýváku s oknem do velmiminisvětlíku, do kterýho má okno i ne zrovna mini pákistánská rodina, tak mě čeká první noc, která mi má podle pověr říct, jaký to tu letos budu mít, tak já se ráno rozhodnu jestli na to jako věřim nebo ne.
ty jo...